V brněnské kotlině vládlo pošmourné podzimní počasí. Blížil se volný víkend, zachtělo se mi zase po čase užít si sněhu a vyzkoušet nový stan. Když předpověď počasí hlásila pro Jeseníky sněhovou kalamitu, závěje, zvýšené lavinové nebezpečí a silný vítr, neváhal  jsem ani chvíli a v sobotu brzy ráno už jsem seděl v hustém sněžení za volantem a mířil na sever. Chvílemi jsem myslel, že nedojedu, málem jsem uvízl na neprohrnuté zasněžené silnicí zasypané polámanými větvemi. Auto ale po sněhu statečně driftovalo a zátaras ze spadlého stromu odstranili hasiči pár minut před tím, než jsem tím místem projížděl, takže jsem nakonec dojel až na parkoviště u Skřítka.

Sněžnice jsem nasadil hned u auta a začal stoupat čerstvou sněhovou nadílkou. Brzy jsem předběhl dvojici na sněžnicích se psem a užíval si osamocený les, ztichlý pod silnou bílou dekou. Sníh byl posetý množstvím větviček polámaných silným větrem, v lese bylo ovšem bezvětří. S přibývající výškou bylo sněhu čím dál tím víc a pod Ztracenými kameny se postup změnil v boj o každý další krok. Místy jsem se navzdory sněžnicím v prašanu propadal i po pás. Na chvíli mě v prošlapávání stopy vystřídala už známá dvojice s lehkými batohy, ale když poznali, jaká je to dřina, tak si raději dali přestávku a počkali, až jim stopu prohrnu já. Budiž jim připsáno k dobru, že později na Jelení studánce jsme si spolu příjemně pokecali a dostal jsem napít dobrého rumu. Po hřebeni už se šlapalo lépe, sníh byl ufoukaný a zmrzlá krusta se propadala jen místy. Přidal se ovšem pořádný vítr s poryvy, který se chvílemi měnil až v bílou mlhu. Krásné zimní podmínky. Bez tyčového značení by byla orientace velmi náročná.

Na již zmiňované Jelení studánce jsem si dal v závětří oběd a pokračoval dál po hřebeni. Cestou jsem potkal jen dva běžkařské matadory, oblečené do hodně starého vlněného oblečení a úplně omrzlé. Pod Velkým Májem jsem měl obavy z možné laviny na traverzu po zelené značce, ale tyčové značení mě bezpečně dovedlo po mírném klesání mezi stromy. Tam začala být dost náročná orientace, ve sněhu nebylo po turistické trase ani stopy a ani s pomocí GPS nebylo hledání cesty v návějích mezi smrky snadné. Brodit se po kolena sněhem bylo náročné i z kopce dolů. Mírné, ale stálé a dlouhé stoupání od Františkovy myslivny na Dlouhé stráně mi sebralo hodně sil, byla to náročná fuška, často sněhem až po kolena. Strmý svah podél zafoukaného zábradlí až nahoru k nádrži už jsem vyšel jenom silou vůle.

Potom už jsem jenom za stále silného větru sestoupil závějemi do nižší polohy a za nadcházejícího soumraku našel závětří. Ušlapal jsem si ve sněhu rovný plácek, postavil stan a za mírného, ale stálého sněžení zalezl do stanu. Zdá se, že jsem konečně objevil ten pravý, Ferrino Trivor 2. Je relativně lehký, samonosný, snadno a rychle se staví i v rukavicích, má větrací otvory a je v něm místa tak akorát pro mě i všechno mé zimní vybavení, které už se mi podařilo dobře optimalizovat. V noci mohlo být kolem −8 °C, ale mně bylo příjemně teplo.

Ráno jsem si (během nocování na sněhu poměrně netradičně) přispal a na další pochod jsem vyrážel až kolem deváté hodiny. Přes noc napadlo dalších 10 cm sněhu a každý krok byl namáhavý. Původně jsem chtěl jenom traverzem obejít hlavní hřeben a vrátit se na Skřítka. Když jsem ale z Vyhlídky viděl azurovou oblohu a přislib pěkných výhledů, změnil jsem plány a rozhodl se ještě jednou se vydrápat na hřeben. Cesta po hrázové cestě a její odbočce až pod Čertovu stěnu byla vyčerpávající. Sníh byl hluboký pod kolena a s těžkým batohem na zádech jsem měl pocit, jako bych několik kilometrů šlapal do vysokých schodů.

Na oběd jsem si uvařil horkou polévku, která mi vrátila trochu sil. Na žluté značce pod Čertovou stěnou jsem narazil na čerstvé stopy skialpinisty, který se tu zjevně dobře vyznal a ušetřil mi hodně práce s hledáním cesty. Prudký výšvih na Čertovu stěnu byl krátký, ale výživný. Potom ovšem začala neskutečná dřina. Pod půlmetrovou vrstvou prašanu bylo borůvčí, které i při mírném zatížení povolovalo a já se bořil až do půli stehen. V prudkém stoupání mezi stromy jsem těžce bojoval o každý další krok. Kilometrový úsek na Jelení studánku mi trval skoro dvě hodiny a úplně mě odrovnal.

Zbytek cesty už byl poměrně jednotvárný. Nejprve sestup na Alfrédku, a odtud asi 8kilometrové nezáživné pochodové cvičení po urolbované běžkařské trase zpátky ke Skřítkovi. K autu jsem přišel už za tmy, na pokraji sil. To byl zase jednou pořádný zimní trek!