Oblast Jeseníků severovýchodně od Videlského sedla – údajně opuštěnou a liduprázdnou – už jsem měl vyhlédnutou delší dobu, chtěl jsem tu původně podniknout trek na sněžnicích. Zima je ovšem letos velmi mírná, počasí skoro jarní a nabízí pochození spíše po blátě než na sněhu. Ale vyrazil jsem i tak. Na výlet se přidala Terka, která si chtěla vyzkoušet nocování pod širákem za nočního mrazíku.

V sobotu jsme vstávali hodně brzo a před 8. hodinou už jsme parkovali ve Vidlech. Cestu jsme začali dlouhým stoupáním proti proudu malebné Střední Opavy, nejprve po mírné asfaltce, později pěkným příkrým údolím. Z Černíku jsme sestoupili po zledovatělé stezce do Videlského sedla.

Odtud měla začít divočina, ale Medvědská hornatina, jak se tato oblast jmenuje, mě trochu zklamala. Všechny cesty vedou buď po širokých rozjezděných lesáckých cestách, nebo pěšinkami v dlouhých rovných průsecích v hustém lese. Výhledy do dálky se naskytnou jen zřídkakdy. Na druhou stranu musím uznat, že se mi tu šlapalo mnohem lépe než třeba na Šumavě nebo v Orlických horách, kde nekonečné rovné úseky bez výhledů vedou navíc po asfaltu.

Přešli jsme přes Javorový vrch, Jelení loučky, přeskákali po kamenech Bílý potok a zastavili u Šumného potoka. Během další cesty měla být nouze o vodu, tak jsme tu navařili do zásoby čaj a nabrali vodu. Pak jsme vystoupali za (ne)výhledy na Orlík. Navzdory tomu, že jsme chodili převážně mimo turistické značky, potkávali jsme po cestě další turisty.

Protože už se začínalo šeřit, zastavili jsme na noc o něco dříve, než bylo původně v plánu, u Heřmanovické chaty, a dobře jsme udělali. Našli jsme totiž hned u chaty pěknou rovinu na spaní a byly odtud nádherné výhledy na východ na Krnov a dál do polské roviny. Po západu slunce se citelně ochladilo a večeři už jsme vařili z tepla péřových spacáků. Nocovat pod širákem, při usínání pozorovat hvězdnou oblohu a sledovat padající hvězdy, to je něco, co miluju a co mě nikdy neomrzí.

Během noci se přidal ještě silný vítr a ráno jsme se vzbudili pokrytí vrstvou jinovatky. Snídani jsme začali vařit brzy a vylézt z vyhřátých spacáků stálo tradičně hodně sebepřemlouvání. Ale nádherně vybarvený východ slunce za trochu té zimy a nepohodlí rozhodně stál.

Další cesta nás vedla přes zalesněný Medvědí vrch. Studánka u Pytláka pod Jánskou chatou sice trochu vody měla, ale byla stojatá a plná jehličí. Z Pytláka nějaká vyhlídka na Jeseníky byla, ale jako většina ostatních byla napůl zakrytá stromy. Dále nás čekalo dlouhé klesání po totálně rozblácených lesáckých cestách rozježděných traktory až do Železné.

Z Železné jsme vyšlapali asi 300 výškových metrů dlouhým příkrým stoupáním na Zámeckou horu, tentokrát po rozblácené pěšině. Na vrcholu je postavená jakási parodie na rozhlednu, kompletně obrostlá stromy a tudíž bez výhledů. Alespoň jsme si tu v závětří pod rozhlednou uvařili k obědu polévku z pytlíku. Poté jsme pokračovali další lesáckou cestou na Pytlácké kameny.

Vyježděná cesta se brzy proměnila v úzkou pěšinku klikatící se podrostem připomínajícím spíše prales než udržovaný les, kterým jsme procházeli dosud. Užívali jsme si nejhezčí úsek z celého treku. Brzy se v okolí začaly objevovat roztroušené malebné skalky, celá krásná boulderovací oblast! Místy byly skály mokré, ale pod převisy bylo sucho, tak jsme neodolali a v pohorkách si trochu zalezli. Našly by se tu krásné cesty!

Pokračovali jsme dál pěknou cestou (pra)lesem a borůvčím na Žárový vrch, kde jsme objevili na vrcholové skalce asi nejhezčí výhled za celý trek. Praděd, Petrovy kameny a mraky převalující se přes hřeben jsme měli jako na dlani. Ani tady jsme ale nebyli sami. Ze zbytku přinesené vody jsme uvařili kávu a užívali si na sluníčku parádní panorama. V okolním lese zpívali popletení ptáci jako o život. Příjemná pohoda.

Pak už jsme jenom sestoupili tradičními průseky a lesáckými cestami dolů do Videl. Navzdory tomu, že jsme nešli kdovíjak zajímavou krajinou, se výlet vydařil. Jsem rád, že jsem si prošel další pro mě neznámou část Jeseníků.