Konečně přišly pořádné mrazy a sněhová kalamita. Nabalil jsem vybavení a vydal jsem se užít si pořádnou jesenickou zimu. Cesta autem zasněženou republikou (i v Brně bylo čerstvých 20 cm sněhu) byla náročná, nejadrenalinovější ovšem tradičně bylo probít se v Ramzové neprohrnutou silnicí posledních 200 metrů z hlavní silnice na zasněžené parkoviště.

Sněhová rallye naštěstí dopadla dobře a kolem třetí hodiny jsem rovnou u auta nasadil sněžnice a vyrazil čerstvým prašanem proti proudu Vražedného potoka směrem k Obřím skálám. Liduprázdným údolím se šlo dobře, stopa byla částečně prošlapaná a v zasněženém, zamlženém a pomalu se stmívajícím lese bylo krásné ticho. K přístřešku u Obřích skal jsem došel už za šera. Postavil jsem (a v nízkém sněhu pracně ukotvil) stan, uvařil večeři a čaj a když mi začala být zima, zalezl jsem do teplého péřového spacáku ve svém těsném příbytku.

Ráno jsem se probudil s jinovatkou za krkem. Stan (Ferrino Solo) nemá žádné odvětrávání a během noci se na jeho vnitřních stěnách udělala vrstva námrazy, která s každým mým otočením padala na spacák, případně i do něj. Navíc se do stanu s batohem nemůžu dobře natěsnat. Má sice výborné parametry a je lehoučký, bohužel není příliš prakticky použitelný, alespoň v zimě. Uvařil jsem si ještě ve spacáku v předsíňce snídani – zima byla pořádná, jídlo šlo ihned po uvaření jíst a pití hned po uvaření pít –, sbalil věci a vyrazil na další výstup, během kterého jsem se aspoň pěkně zahřál.

Prošel jsem kolem zamrzlé chaty na Šeráku pokryté námrazou a rampouchy a pokračoval dál na Keprník. S přibývající výškou rostla i vrstva sněhové pokrývky, ale částečně prošlapanou stopou se mi vyfoukaným hřebenem pokračovalo dobře. Na Keprníku mě přivítala tradiční nulová viditelnost, silná námraza a pořádný vichr. Dlouho jsem se tu nezdržel a pokračoval už znatelně méně prošlápnutou cestou na Trojmezí.

Tady začal pořádný boj. Cesta na Vozku nebyla prošlapaná vůbec a místy tu bylo čerstvého prašanu nad kolena. Prodírat se liduprázdnou nedotčenou zasněženou krajinou byla nádherná radostná dřina. Nejvíce sněhu bylo nahoře na Vozkovi. Musel jsem hledat další špatně označenou cestu a bloudění v návějích do půli stehen bylo opravdu vyčerpávající.

Při překračování Hučivé Desné jsem si uvařil k obědu polévku z pytlíku a pokračoval dál pohádkovou krajinou do sedla pod Vřesovkou. Odtud už byla trasa zase prošlápnutá a šlo se o poznání snáz. Od Vřesové studánky jsem terénem přes vyhlídkové místo vystoupal až ke Kamennému oku, zajímavému skalnímu útvaru na hřebeni. Oblačnost se začala trochu trhat a já při focení zapomněl odbočit a sešel jsem až skoro zpátky do sedla pod Vřesovkou.

Vrátil jsem se zpátky na hřeben a tady začala další porce dřiny. Cesta na Točník opět nebyla prošlapaná. Vydal jsem se nejprve ve stopách jednoho skialpinisty, ale ukázalo se, že mířil jinam a mě čekal naprosto vysilující boj dostat se přes zasněženou kosodřevinu na tušenou turistickou značku. Místy jsem do sněhu a jehličí zapadával až po pás. Ale čím níže jsem se dostával, tím bylo sněhu méně. Pod Točníkem mě ještě čekal nepříjemný prudký sestup po skále a o kousek níže u cesty už turistický přístřešek, můj dnešní domov.

Rozhodl jsem se nestavět dneska stan a přespat přímo v přístřešku. Byla o poznání větší zima než předešlého večera, tak jsem rychle zalezl do spacáku a večeři si uvařil v leže. Při pití z placatky mi její kovové hrdlo přimrzalo ke rtům. V noci se vyjasnilo a krásně zářily hvězdy. Nad ránem mi byla zima, navzdory novým péřovým papučkám a ohřívačům do bot, které sice zprvu hřály až moc, ale místo avizovaných 8 hodin vydržely pracovat pouze poloviční dobu. Podle záznamů bylo tu noc na Šeráku −16 ˚C a řekl bych, že podobná teplota byla i tady.

Vstával jsem brzy, uvařil snídani a čaj, rychle se sbalil a vyrazil zpět na hřeben prudkým stoupáním, které mi vzhledem k panující zimě přišlo vhod. Na vyhlídce pod Točníkem jsem si užil krásný východ slunce. Zpátky na hřeben se mi šlo ve vlastních stopách mnohem pohodlněji, než předchozí den směrem dolů. Od sedla pod Vřesovkou na Šerák už se šlo úplně pohodlně širokou prošlapanou stopou. Dnešní den byl za odměnu. Počasí bylo nádherné, výhledy daleké a inverze úchvatná.

Na Šeráku jsem si dal oběd a po červené značce podél sjezdovek jsem sešel dolů na parkoviště k autu. Tam jsem nevěděl, jestli se mám smát, nebo zlobit na rolbaře za jeho zlomyslný vtípek, kdy mi během prohrnování parkoviště zasypal celé auto hromadou sněhu. Ale po chvíli cvičení s lopatou se mi auto podařilo nepoškozené vyprostit a já mohl odjíždět domů naprosto spokojený a se spoustou krásných prožitých zážitků. Jeseníky, především ty zimní, se postupně stávají mými zamilovanými horami.