Letos jsem se rozhodl, že budu na treky do hor vyrážet i v zimě. V průběhu roku jsem si pořídil zimní vybavení a dostatek teplého oblečení a po prvním letošním sněžení jsem se vypravil na první zátěžový test do rakouských Nízkých Taur. V plánu bylo během tří dnů projít hřebenovku na obou stranách údolí nad jezerem Ingeringsee. Navzdory varování před zimou a nepohodlím se ke mně na trek přidala Terka.

Už cestou na parkoviště náš vylekaly rozsáhlé polomy v celém okolí, cedule uzavírek údolí mimo víkendové dny a uzavírky některý turistických tras z důvodu těžby dřeva. Po obědě v autě jsme nicméně nahodili batohy na záda a vyrazili na cestu směrem k Sundlsee,  nejprve příkrou neznatelnou pěšinou v lese, posléze po širokých lesáckých cestách. Už nad hranicí sněhu jsme vyšlapali borůvčím na hřeben. Tady se do nás začal opírat silný vítr unášející krystalky sněhu a místy vytvářející efektní sněhové víry. V nejvrchnější části hřebene už přišel opravdový vichr s poryvy, které s námi pořádně cloumaly, a hustá mlha, která snížila viditelnost na minimum.

Ze hřebene jsme naštěstí brzy sešli do údolí s jezerem Sundlsee, které jsme po chvíli bloudění v mlze a nastávající tmě nakonec na krásně rovné náhorní plošině objevili. Za stále silných poryvů větru jsme ve světle čelovek postavili stany, nabrali do láhví ledovou vodu z jezera a večeři už jsme si každý uvařili v relativním pohodlí ve stanech. Čekala nás dlouhá noc, poryvy větru cloumaly plátěnými zdmi našich příbytků, ale stany přečkaly až do rána bez úhony. Terce ovšem vítr nafoukal do stanu větracími otvory slušné množství sněhu, takže to vypadalo, jako by spala pod širákem.

Ráno nás čekalo krásné slunečné mrazivé počasí. Ale vzhledem k únavě, zimě, sněhu ve stanu a náročné plánované trase Terka nechtěla trávit další studenou noc v mokrém stanu a spacáku. Rozhodli jsme se jen obejít hřeben přímo okolo Sundlsee a ještě týž den se vrátit do údolí.

Stoupání na hřeben prudkým svahem bylo v navátém sněhu náročné, ale nádherné výhledy v jasném počasí na okolní zasněžené hory stály za to. Chvílemi jsem si připadal jako v nějakých velehorách. Krásným výšvihem po skalnatém hřebínku jsme vystoupali na námrazou pokrytý vrchol Plezten, odkud jsme si mohli užívat výhledy na bílé hřebeny hor a stále podzimně zbarvená údolí pod nimi.

Přes plochý vrchol Großer Ringkogel s velkou hromadou nanošeného kamení a obřím dřevěným křížem jsme sestoupali na Kleiner Ringkogel. Tady už jsme potkávali množství místních turistů, kteří si v krásném počasí vyšli na jednodenní výlet. Uvařili jsme si na oběd polévky a vydali se na dlouhý, ale pěkný sestup terénem. Nejprve po opuštěných pastvinách, pak po lesní pěšince a nakonec po lesáckých cestách až k autu.

Navzdory neplánovanému zkrácení a dalším komplikacím to byl nakonec vydařený výlet. Vyzkoušeli jsme si, co v zimě a sněhu funguje a co ne, a příště, s několika vylepšeními, můžeme vyrazit znovu.