Předpověď počasí slibovala pro Taury občasný déšť a silný vítr, ale protože se letos možná jednalo o poslední možnost podívat se do rakouských hor, vyrazili jsme na trek i tak. Terka rozcházela bolavé koleno, tak jsem vymyslel trasu s několika možnostmi zkrácení. V sobotu jsme zaparkovali auto na konci cesty v údolí Bärntal nad vesnicí Sankt Johann am Tauern a šlapali občasnými přeháňkami a sílícím větrem do sedla Gaaler Törl.

Odtud jsme si bez batohů vyběhli na vrchol Amachkogel, a pak, už bez Terky, která šetřila koleno, jsem vystoupal i na protilehlý vrchol Gamskögel. Větrné a mokré počasí nebylo na trek úplně ideální, ale výhled na horské hřebeny, přes které se převalují těžká dešťová mračna, do kterých občas zasvítí slunce, má také něco do sebe.

Ze sedla jsme sešli po těžko rozpoznatelné pěšince do protějšího údolí, napojili se na turistickou značku a za permanentních zvuků jeleního troubení se vydrápali závěrečným trhákem k jezeru Krugsee. Navečer nepršelo, tak jsme si pěkně v suchu postavili přístřešek, uvařili večeři a příjemně unavení zalezli s nastupující tmou do spacáků.

Probudili jsme se do pošmourného zamlženého deštivého dne, a tak se nám nechtělo vstávat. Na další cestu jsme byli schopní se nabalit až po deváté hodině. Zahřáli jsme se cestou do sedla Krugtörl a následnou hřebenovkou do sedla Hasene Törl. Tady jsme nechali batohy a za stálého drobného deště a větru jsme si vyšli na vrchol Mödringkogel. Po mokrých kluzkých kamenech jsme museli postupovat opatrně. Pohled z vrcholu na hřeben Gamskögelgrat vynořující se chvílemi z pochmurné mlhy byl až strašidelný.

Ze sedla Hasene Törl jsme prokličkovali pěšinou po promáčených loukách a mezi kosodřevinou dolů až na pastviny Mödringalm, abychom si pak mohli za sílícího deště užít výživné stoupání lesem až do sedla Knaudachtörl. Připozdívalo se a váhali jsme, zda se ještě máme pustit do závěrečného dlouhého prudkého výstupu na Großer Grießstein.

Nakonec jsme na vrchol vystoupali, abychom byli za námahu odměněni výhledy do husté mlhy a velmi nepříjemným sestupem nekonečným kamenný polem porostlém kluzkým lišejníkem, to vše za silného deště a větru. Sestoupit do sedla Triebener Törl se nám nakonec podařilo bez větší úhony a dolů k autu už jsme došli s nastupujícím soumrakem pohodlnou pěšinou.

Domů jsme se dostali až pozdě v noci, ale shodli jsme se, že to stálo za to. Konečně jsme pořádně otestovali oblečení do deště, které zdárně obstálo (na rozdíl od bot které jsme měli promočené skrz naskrz, navzdory důkladné impregnaci a voskování). A deštivé hory mají svou zvláštní specifickou atmosféru.