Na další porci zimních zážitků ve sněhu jsme se tentokrát s Terkou vydali na Slovensko na Malou Fatru. Podle předpovědi počasí jsme očekávali slunečno, ale hluboké závěje, silný mráz a vítr. Nabalili jsme sněžnice, mačky, teplé oblečení a v sobotu brzy ráno vyjeli na východ.

Kolem půl desáté jsme nahodili batohy na zaplněném parkovišti ve Štefanové a vyrazili pěšinou vyšlapanou v hlubokém sněhu mezi zástupy ostatních turistů do sedla Medziholie. Tady jsme si dali oběd, nasadili mačky, schovali batohy mezi stromy a nalehko se vydali na Veľký Rozsutec. Sněhu napadlo skutečně hodně a v nejpříkřejších pasážích stoupání nás čekal boj o každý metr v sypkých závějích. Vrcholové výhledy za přestálou námahu ovšem stály – Vysoké i Nízké Tatry, Malá i Veľká Fatra, dokonce i Babí hora, to vše se před námi rozkládalo jako na dlani.

Po sestupu zpátky do sedla Medziholie jsme, už opět s batohy na zádech, pokračovali dlouhým úmorným stoupáním na Stoh, nejprve v lese, později po holém úbočí. Tady už jsme šli skoro sami, jen občas se kolem nás prohnal na lyžích nějaký skialpinista při sjezdu. Nad hranicí lesa se do nás začal čím dál tím více opírat silný vítr vhánějící nám do očí krupičky sněhu. Na vrchol jsme dorazili souběžně se západem slunce, takže jsme mohli, řádně zmrzlí a se slzejícíma očima, obdivovat okolní krásně zbarvená panoramata.

S počínajícím soumrakem jsme hlubokým sněhem sklouzali do Stohového sedla a pod nádherně hvězdnatou oblohou a svítícím měsícem pokračovali v poryvech větru na Poludňový grúň. Závěrečné klesání pět set výškových metrů prudkým svahem a nakonec i sjezdovkou na Chatu na Grúni už jsme absolvovali z posledních sil.

V noci jsme toho na chatě vlivem nespavosti a dalších okolností příliš nenaspali, první den v hlubokém sněhu nám sebral hodně sil, a tak jsme opustili původní plán (vyškrábat se znovu po sjezdovce nahoru na Poludňový grúň a pokračovat dál po hřebeni až přes Baraniarky do Vrátné doliny). Místo toho jsme sešli rovnou zpátky k autu do Štefanové, přejeli na parkoviště Biely potok a nalehko si prošli kompletní okruh romanticky zasněženými Jánošíkovými dierami. Od té doby, co tu došlo k postavení nových lávek a žebříků, ztratily diery ráz divočiny a mačky už tu ani nejsou zapotřebí, ale stále se jedná o velmi pěknou trasu.

Byl to pro mě návrat do opravdových zimních hor po velmi dlouhé době a i díky báječné společnosti, kterou jsem tu měl, jsem si výlet skvěle užil.