Je leden, ale v Brně je pošmourno a blátivo jako na podzim. Nechtělo se mi trávit celý víkend v takovém počasí. Navíc by byla škoda nechat zahálet ve skříni nové sněžnice, když na horách pěkně chumelí. Vymyslel jsem trasu v Jeseníkách, pokud možno mimo sjezdovky, a vyrazili jsme na jednodenní výlet za sněhem, tentokrát ve dvou, s kamarádkou Terkou.

Budíček v pět ráno byl přísný, ale vyplatil se, na parkoviště v Ramzové jsme přijeli jako jedni z prvních a traverz sjezdovky jsme stihli předtím, než začali jezdit lyžaři. Až na Černavu jsme šli bez sněžnic, protože sníh byl udusaný rolbou. Foukal slibovaný silný vítr, ale okolní les větrné nárazy spolehlivě tlumil, a tak jediné dobrodružství byla záplava krve z poraněného prstu během svačiny. Na Černavě jsme obuli sněžnice a pokračovali ve stoupání na hřeben. Užívali jsme si krásnou cestu v prašanu úbočím zasněženého lesa, díky větrnému počasí skoro liduprázdnou.

Od rozcestí pod Šerákem se do nás vítr díky řidšímu lesu začal pořádně opírat a cestu na Keprník ve sněhu místy až metr hlubokém jsme si museli poctivě vybojovat. Na otevřeném prostranství na vrcholu Keprníku panovala skutečná zima. Teplota sice nebyla příliš nízká, asi −5 °C, ale nárazy větru přesahovaly 80 km/h, takže subjektivně bylo kolem −15 stupňů. Všude byla nafoukaná silná vrstva námrazy, opravdová ledová planina. Vítr s námi pořádně cloumal, nevydrželi jsme nahoře příliš dlouho, seběhli jsme se rozmrazit do liduprázdné restaurace na Šeráku.

Odtud už jsme, opět chráněni lesem před největším vichrem, pohodlně doklouzali záplavami prašanu přes Obří skály a podél Vražedného potoka zpátky do Ramzové. K autu na opět již prázdné parkoviště jsme se dostali s posledním denním světlem. Pořádně vyfoukaní, vymrzlí a příjemně ušlapaní. Byl to parádní výlet.