Prodloužený víkend, dobrá předpověď počasí, plán byl jasný, během tří dnů projít a poznat další část Secauerských Taur. Ve čtvrtek něco po dvanácté hodině jsem zaparkoval u horské chaty Bergerhube v údolí Triebental a po boji s parkovacím automatem (pozor, platí se tu 3 € za den a automat bere pouze 1 a 2 € mince) jsem nahodil dvacetikilový batoh na záda a vyrazil vzhůru.

Stoupání nejprve lesem, posléze horským údolím do sedla Knaudachtörl bylo příkré, ale bylo krásné být zase na horách. Následný traverz úbočí Kleiner Grießsteinu byl dobrodružný, protože ač tudy vede značka, po nějaké pěšině tu nebyla ani stopa a na několika místech jsem musel přecházet zmrzlé návěje sněhu, který už letos asi neroztaje. Výstup na mohutný Großer Grießstein byla dřina, ale nádherné výhledy na všechny strany stály za to. Následný sestup rozbitým svahem do sedla Triebener Törl byl úmorný, navíc v sedle hodně foukalo, tak jsem musel hledat místo na přespání na úbočí Sonntagskogelu. Na závětrné straně nebylo ani jedno rovné místečko, musel jsem zůstat částečně na větru. Postavil jsem přístřešek, pořádně ho ukotvil, s nastupující tmou a zimou uvařil večeři a uložil se do spacáku, kde mě čekala větrná noc. Přístřešek všechny poryvy větru vydržel, ale příliš jsem toho v noci nenaspal.

Ráno jsem vstal brzy, první sluneční paprsky mě zastihly už během výstupu na Sonntagskogel. Východ slunce v opuštěné horské divočině, to prostě miluju. Z vrcholu jsem se pustil travnatým schůdným terénem přímo dolů do údolí Bärntal. Děsil jsem tu veliká stáda plachých kamzíků. Na hranici lesa jsem se chtěl napojit na vyšlapanou pěšinu nakreslenou v mapě, ale v reálu pěšina spíše neexistovala, často se úplně ztrácela nebo naopak rozdvojovala, níže v lese se zase proplétala mezi četnými polomy a vývraty, klesání mi dalo hodně zabrat. V údolí jsem si uvařil pytlíkovou polévku, která tradičně zapůsobila jako živá voda, a napojil se na značenou cestu stoupající krásným údolím do sedla Gaaler Törl. Odtud jsem si nalehko vyběhl na vrcholy Hochleitenspitze a Gamskögel. Bez batohu jsem měl najednou pocit, že mám křídla a 250 výškových metrů jsem zdolal bez zastávky. Výhledy z vrcholu kolem dokola byly fantastické.

Ze sedla jsem pak pokračoval neznačenou pěšinou Musensteig přes opuštěné pastviny až dolů do údolí ke značce vedoucí k jezeru Krugsee. U menšího jezírka nad Krugsee jsem rozbil tábor, tentokrát pěkně v závětří a pod širákem. Ještě jsem si nalehko vyběhl přes sedlo Krugtörl na Krugkoppe a užil si v pořádném větru na hřebeni krásná panoramata. Po večeři jsem se zavrtal do spacáku a užíval si ticho, nádherně tmavou horskou oblohu, jasně zářící Mléčnou dráhu, svítící Venuši, Jupiter a Saturn, pozoroval hejna přelétajících družic a počítal padající hvězdy. Strávit noc na horách pod širákem je prostě krása.

V noci mrzlo, tak jsem se ráno rychle sbalil a vyrazil na cestu stoupáním do sedla Krugtörl a dále na Speikleitenberg, abych se zahřál. Na hřebenu ale celý den panovala skutečná vichřice, chvílemi bylo obtížné vůbec jít, jak se mnou na návětrné straně hřebene nárazový vítr cloumal. Z vrcholu jsem se pustil terénem do sedla Gaaler Törl. Cesta po hřebenu vypadala příliš skalnatě (i když při zpětném pohledu ze sedla asi schůdně), tak jsem se pustil dolů po prudkém úbočí, které bylo na hranici schůdnosti, ale do sedla se mi podařilo dorazit v pořádku. Jezero Gaaler See v sedle bylo už skoro celé zamrzlé.

Sestup ze sedla do údolí k potoku Ingeringbach byl pekelný. Podle mapy tu měla vést pěšina v kosodřevině, v reálu jsem našel jen neprostupné dvoumetorové houští, kterým jsem se musel prodrat dolů. Cesta dolů podél Ingeringbachu a následné stoupání k jezeru Hahnsee už se obešly bez problémů. Údolí okolo Hahnsee je krásně sevřené, tyčí se kolem něj vysoký hřeben okolních hor, ale sestup po hřebeni z Kettentalkogelu vypadal snad schůdně. Dal jsem si tu oběd a opět uvařil polévku coby elixír života. Byla zapotřebí, po napojení na hlavní cestu mě čekalo dlouhé stoupání, do sedla Schaunitztörl, z něj do sedla Krügltörl a odtud na vrchol Kerschkern. Stále krásnou krajinou a neustávajícím vichrem.

Pak už mi zbývalo jen projít zbytek hřebenu do sedla Bärensuhlsattel a lesem naklesat až na parkoviště. I když jsem byl sám, tak jsem si trek moc užil. Nízké Taury mě asi nikdy neomrzí, opět tu bylo nádherně.