Zachtělo se mi po dlouhé době zase přenocovat venku pod širákem. V zimě se mi velmi líbil kraj podél řek Libochovka a Bobrůvka, tak jsem se tam znovu vypravil. Startoval jsem, stejně jako posledně, ve Ždárci, a za krásného počasí se vydal stejnou trasou, jako v zimě. Nejprve podél Libochovky, potom jsem lesem vystoupal do Rojetína, prošel mezi rozlehlými poli a lesem mimo cesty se opět napojil na trasu podél krásně meandrující Libochovky mezi loukami. Připadalo mi, že jsem tu ještě nebyl, proouzející se a rozkvétající krajina působila úplně jiným dojmem než při mé poslední návštěvě, kdy byl celý kraj pod sněhovou peřinou, tichý a klidný.

Úsek po asfaltu v Meziboří mi tentokrát uběhl rychle a stejě jako posledně jsem si dal oběd a polední pauzu v přístřešku v Krčmě. Když ale na křižovatce hned u přístřešku zastavila policejní hlídka, tak jsem rychle nahodil batoh na záda a vyrazil na další cestu, protože jsem nestál o zbytečné nepříjemnosti – byl jsem totiž za hranicemi svého okresu, což stále ještě nebylo dovoleno. Klesání do údolí Bobrůvky se tentokráte neodehrávalo pěšinkou v lese, ale vyježděnou cestou ve veliké vykácené stráni. Škoda, díky kůrovci a masívnímu kácení ztrácí spousta míst své původní kouzlo.

Cesta podél proudu Bobrůvky pěkně ubíhala, bláto bylo vyschlé, a tak se dobře šlapalo. Trenckovu rokli jsem tentokrát prozkoumal i kus proti proudu potoka nad vodopády. Vede tudy vyšlapaná pěšinka a v kaňonu panuje správná divočina, leží tu spousta polomů, rostou tu nálety a kaňon je hodně sevřený mezi příkrými břehy. Vadilo mi tu jen na můj vkus přílišné množství halekajících turistů.

Dál vede příjemná cesta podél Bobrůvky až k Šafránkovu mlýnu, kde jsem jen o pár minut nestihl otevřené výdejní okýnko. Kousek za mlýnem jsem se vyšplhal prudkým svahem po vyšlapané stezce až na vrchol kopce, kde leží zřícenina hradu Košíkov. Z hradu samotného už nezbylo skoro nic, ale přímo na nejvyšším místě zříceniny je pěkná plošina na spaní a je tu krásný výhled na údolí Bobrůvky.

Ráno jsem pokračova dál v cestě podél řeky. Trasa už ale vedla hodně po širokých vyježďěných cestách, mezi poli, nebo rovnou po asfaltu a už nebyla tak pěkná jako předešlý den. Za Dolními Loučkami jsem opět přešel do údolí Libochovky, které se mi se svými meandry, divočinou a opuštěností opět líbilo mnohem víc. Měl jsem v plánu celkem tři brody. První se mi ale podařilo přejít po spadlém stromě a druhý jsem přeskákal po kamenech, takže se nakonec dostalo jenom na jeden a byl jsem tomu celkem rád, voda byla ještě hodně studená.

Pak už jsem si jen prohlédl Sochorskou skálu obsypanou horolezci a po uježďěné cestě lemované chatami došel posledních pár úmorných kilometrů zpátky k autu do Žďáru. Bylo příjemné být celý víkend venku a přespat zase po dlouhé době v divočině.

Trasa cesty je dostupná ke stažení.