Po dvou týdnech jsme se opět vypravili do Rakouska, a zase do oblasti Wölzských Taur. Tentokrát v rozšířené sestavě ve čtyřech. Naplánovanou jsme měli mírnou trasu – zaparkovat u Hölzerhütte, po značce dojít kolem plesa Funklsee do sedla Idlereckscharte, odtud na vrchol prvního dne, Talkenschrein. Z vrcholu bylo v plánu sejít už po neznačené stezce k jezeru Zagelsee, u něj nebo u dalšího jezera v údolí přespat, ráno vyběhnout na Schoberspitze a z ní sejít dolů k autu. Jednoduchý plán, který, jak už u nás bývá zvykem, dopadl nakonec úplně jinak.

K chatě Hölzerhütte jsme z Brna dorazili po necelých pěti hodinách cesty bez problémů, ale zaskočily nás tu nečekané davy lidí. V údolí je více než deset různých chat a na návštěvnosti turistických tras je to hodně znát. Celou cestu až na Talkenschrein jsme potkávali zástupy. Všude také byly kravské pastviny, a ačkoliv jsme skoro celou cestu šli vedle potoků a jezírek, doplnit zásoby pitné vody nebylo možné.

Přemýšleli jsme chvíli, že si trasu protáhneme o neznačený hřebínek mezi Seifriedsenke a Idlereckscharte, ale nakonec jsme šli dál po značce a asi jsme udělali dobře, protože při zpětném pohledu vypadal hřeben poměrně neschůdně (alespoň s těžkými batohy).

Na vrcholu po vystoupaných asi 700 výškových metrech jsme si užívali panoramatické výhledy na Nízké Taury, Grimming, Totes Gebirge a Dachstein. Postupně začalo přibývat oblačnosti (v předpovědi byl večerní déšť a možná i bouřka) a my začali sestupovat po neznačeném hřebenu, většinou travnatém, s občasnými prudšími skalnatými úseky, do protějšího údolí. Času jsme měli dost a tak jsme se rozhodli vyjít si ještě bez batohů za dalšími výhledy na kopec Laubtaleck na protější straně údolí.

Trasa, kterou jsme ušli.Jenže před sedlem Blaufeldscharte začaly všechny naše problémy v podobě místní pasačky krav (jak jsme si původně mysleli). Začala nás strašit tím, že mají přijít silné bouřky a že rozhodně nemáme zůstávat nahoře, ale že se máme hned vrátit zpátky na chatu. Řekli jsme si, že raději sestoupíme po značce o něco níže k jezeru Fischegelsee a přečkáme počasí tam. Turistická trasa je tu sice značená, ale absolutně neprochozená. Když jsme k jezeru sestoupili a začali jsme se tam vybalovat, pasačka se u nás opět objevila a začala nám vykládat, že jsme na soukromém pozemku, který chodí kontrolovat myslivci a že od nich dostaneme velkou pokutu.

Řekli jsme si tedy, že sejdeme k lovecké chatě, která byla o kus níž, a zkusíme se s myslivci domluvit. Jenže když jsme přišli k chatě, vykoukla na nás – opět pasačka! A najednou už tvrdila, že jí celé široké okolí patří, že má najaté myslivce, kteří půjdou ráno lovit kamzíky, a že jestli tu někde chceme spát, že jí musíme zaplatit 150 euro, jinak na nás pošle myslivce. Ta ženská byla zlé hovado, schválně nám lhala, pokaždé nám říkala něco jiného a evidentně jen chtěla, abychom za každou cenu odešli, i za cenu toho, že nás ohrozí – dokonce nás posílala v blížící se bouřce zpátky na vrchol Talkenschrein! Na druhou stranu, byla zjevně tak tupá, že by byla schopná nám nějakou nepříjemnost provést, tak jsme jen, za skřípění zubů, sestupovali dál do údolí. Že nás v rakouských horách potkalo takovéhle nepříjemné a falešné zlé jednání, je pro mě poměrně smutné zklamání.

Naklesali jsme po cestě, kudy jsme původně vůbec nechtěli jít, až na křížení turistických značek u lovecké chatky Schwoagerhütte, kde jsme potkali lesáky, kteří byli naopak velmi milí a vstřícní a naprosto bez problémů nás nechali přespat na plácku u vedleší chaty Petzenhütte. Postavili jsme plachty, uvařili z posledních zbytků pitné vody večeři a vyzkoušeli desinfekci na získání pitné vody z potoku tekoucího od kravských pastvin. Příprava je sice trochu zdlouhavá a voda oproti proklamacím výrobce získala nazelenalou barvu i lehkou příchuť, ale žádné nepříznivé zdravotní následky na nás nezanechala, takže se kapky osvědčily. Večer a v noci přišel očekávaný déšť se silným větrem a burácením hromů v okolí, takže jsme nakonec byli rádi, že jsme sestoupili tak nízko.

Bloudíme v mlze.Ráno jsme vstávali do nízké oblačnosti, která vypadala, že z ní každou chvíli spustí déšť, ale až na pár kapek jsme zůstali suší. Po snídani jsme se sbalili a vydali se po turistické značce prudkým stoupáním opět přes kravské pastviny až do sedla Knolischarte.

V sedle se začala tvořit mlha a zahalila nejen okolní kopce, ale i hřeben, po kterém jsme se, už mimo značku, vydali na Schoberspitze. Bohužel jen asi sto metrů před tím, než se hřeben opět napojil na značku, přišel velmi exponovaný skalnatý úsek, kde v husté mlze vůbec nebylo vidět, kudy se vydat. Místo zbytečného riskování v mlze na mokré skále jsme se rozhodli, že výstup až na vrchol oželíme, vrátíme se zpátky do sedla Knolischarte a odtud už sestoupíme dolů k autu u Hölzerhütte. Lukáš ještě bouchnul šampáňo, které s sebou obětavě vláčel na oslavu svých čtyřicátin, a vyrazili jsme na cestu dolů.

Sestup byl prudký, ale díky špatnému počasí takřka liduprázdný, a k chatě jsme dorazili akorát na oběd. Pivo, polívka i vepřová pečeně za hříšně vyhozená eura stály a potom nás už čekala jen dlouhá cesta domů.

Okolní kopce byly krásné, výhledy pěkné, ale kvůli přelidněnosti oblasti a po otřesné lidské zkušenosti s paní majitelkou vedlejšího údolí budu těžko hledat motivaci se sem ještě někdy vrátit.

Trasa naší cesty je ke dostupná ke stažení.