Po sedmi letech, během kterých jsme se starali o malé děti a stavěli dům, jsme se spolu sami konečně zase podívali do hor. Vybrali jsme si pro nás zatím neznámou část Nízkých Taur, Wölzské Taury. Inspiraci jsem našel na moc pěkně vyvedeném serveru NaTreku.cz. Cesta částečně mimo značku, spaní na divoko, výhledy na okolní hory, prostě trasa podle našeho gusta.

Vyrazili jsme už v pátek a zaparkovali na nejzažším možném parkovišti v údolí obce Pusterwald. Odtud sice vedou cesty dál k chatám v údolí, ale jsou uzavřené zamčenými bránami. Všimli jsme si, že údolí je na náš vkus příliš zabydlené, je v něm spousta obytných budov a i v horní části je v každé části údolí nějaká chata.

Trasa naší cesty.Vyrazili jsme po lesní cestě mezi obytnými budovami směrem ke hřebeni, ale hned za potokem nás čekalo překvapení v podobě uzavřené cesty s cedulí oznamující, že se jedná o soukromý pozemek. Museli jsme tedy poodejít kus stranou, potok přebrodit a na cestu se napojit až za budovami. Dál jsme jednotvárně stoupali širokou lesní cestou až na její konec. Potom jsme se museli prodrat lesem a hustým borůvčím a posléze travnatým úbočím na vrchol Jauriskampl. Překvapilo nás, že ačkoliv se jedná o dvoutisícovku, až na vrchol se táhly oplocené ovčí pastviny. Stáda ovcí nám zhatily plán si pod vrcholem doplnit z jezírka nebo sněhového pole zásoby pitné vody.

V sedle pod vrcholem, mimo hlavní ovčí pastviny, jsme našli celkem rovné místo na přespání. Ještě než jsme uvařili večeři, přihnala se pořádná horská bouřka, která důkladně otestovala náš nový přístřešek, Jurek Tarp 2. Obstál na výbornou, protože bez úhony vydržel nejen slejvák, ale i následné krupobití s centimetrovými kroupami. Naštěstí jsme přístřešek postavili na vyvýšeném místě, takže nás nevyplavily proudy vody, které začaly téct po okolních svazích. Nicméně blesky bušící do okolních kopců příjemné nebyly.

V noci pršet přestalo, foukal ale velmi silný nárazový vítr, který se jednou opřel do plachty s takovou silou, že vytrhl se země kotvící tyče. Naštěstí jsme plachtu stačili chytit, takže jí vítr neodnesl, akorát jsme jí museli znovu, důkladněji, postavit.

Ráno jsme se probudili do slunečného dne, včerejší dobrodružnou noc nám přípomínaly jen hromady krup. Po snídani jsme se sbalili a pokračovali neznačeným chodníčkem na Kleinhansl, pod jehož vrcholem jsme museli slézt přes několik exponovaných skalek dolů do sedla, a pak zase vystoupat na Großhansl. Tady jsme se potkali s velmi příjemným místním myslivcem v kožených kraťasech a horskou holí, který prý přespal v loveckém přístřešku a po ránu si jen tak vyběhl na vrchol.

Za námi Kleinhansl, stoupáme na Großhansl.Následoval prudký, nepříjemný sestup z Großhanslu a pochod krásným travnatým hřebínkem Pölseck jen lehce prošlápnutým chodníčkem do sedla Pölseckjoch pod nejvyšší horou celého okruhu, Hohenwartem. Vede sem značená cesta jak od Pemlerhütte na západě, tak i od Pölsenhütte na východě a značení pokračuje dál až na hlavní hřeben Rottenmannských Taur. Stoupání na Hohenwart nám vzalo dost sil, ale výhledy z vrcholu i přes sílící oblačnost stály za to.

Cestou na Eiskarspitz jsme potkali skupinu místních turistů jdoucí od kapličky Glattjoch (postavené v nadmořské výšce skoro 2000 m. n. m. už někdy v 10. století!), od kterých jsme se dozvěděli, že podle předpovědi počasí mají už brzy odpoledne přijít silné bouřky, které budou trvat až do neděle. Rozhodli jsme se tedy v další cestě nepokračovat.

Sešli jsme z Eiskarspitz velmi prudkých klesáním do sedla Glattschartl a protože už nám došla voda, z prvního použitelného sněhového pole dnešního dne jsme uvařili čaj. Potom jsme, už za rachotu prvních hromů v údolí pod námi, sestoupali prudkým úbočím ze sedla do údolí a pak už po vyjetých cestách podle stále sílícího potoka Pölsenbach až k autu. Konec cesty už jsme docházeli za stále sílícího deště a rachotu hromů, takže nás další předčasný ústup z hor ani nemrzel.

Trasa naší cesty je ke dostupná ke stažení.