Během několika posledních výletů jsme se doslova zakoukali do oblasti Rottenmannských Taur, takže cíl prodlouženého víkendu byl jasný. V pátek k večeru jsme vyrazili směr parkoviště Gulling. Řízení přes Vídeň bylo tentokrát na mně. Naštěstí byl podvečerní provoz mírnější a já svou 5proudovou premiéru zvládla jen s oroseným čelem. V sobotu ráno nás vzbudilo sluníčko. Nelenili jsme a vyrazili vzhůru údolím. Silnice přešla v šotolinu, pak lesní cestu, kravskou pěšinu až se po cca 2 hodinách vytratila v borůvčí u kouzelného plesa s výhledy na hlavní hřeben a masiv Hochrettelsteinu. Dál jsme stoupali boční rozsochou mimo značky. Po trošce bloudění v kosodřevině a borůvčí jsme dosáhli hlavního hřebene v sedle pod Hintergullingspitz. Tady se napojili na červenou značku, která nás provázela další 2 dny.

Mapa trasy.

Pohoří připomíná Nízké Tatry nebo východní část Roháčů a postupně směrem k severovýchodu strmí kamenitým Grosser Bösensteinem. Jen kousek pod sedly hlavního hřebene je dostatek ples, takže není problém s nocováním. Odměnou za trmácení jsou fantastické výhledy na masiv Dachsteinu, Totes Gebirge, větrnou elektrárnu ve výši naší Sněžky i do hlubokých údolí pod námi. Ačkoli byla půlka září, my jsme šli krásným, slunečným létem. Celou cestu nás provázelo roztoužené volání jelenů. Dokonce druhý večer, kdy jsme si s kafíčkem sedli do závětří sedla pod Sommereckem a koukali jak zapadá slunce nad Dachsteinem, vyšel jelen až do sedla protějšího hřebene a troubil jako na lesy. Další nám pak chodili celou noc kolem spacáků. Okruh k autu jsme dokončili pohodovým sestupem po neznačených asi mysliveckých stezkách. Víc by moje bolavá kyčel bohužel nezvládla, i tak nám Rottenmanny daly kouzelné rozloučení s létem.