Nízké Taury se nám po několika jejich návštěvách velmi zalíbily, a tak jsme s několikadenním volnem měli poměrně rychle vybráno, kam pojedeme. Rozhodli jsme se projít si pro nás zatím neznámou část Rottenmannských Taur z vesnice Oppenberg. Tentokrát jsme měli volné už páteční odpoledne, tak jsme po obědě naskočili do auta a do Oppenbergu dojeli před šestou hodinou. Chtěli jsme si do setmění nastoupat pár set výškových metrů, abychom celé stoupání na hřeben nemuseli absolvovat v jediném dni. Nakonec jsme, po adrenalinovém přechodu skoro spadlého mostu, po krátkém dešti stráveném ve starém seníku a asi tři hodinovém stoupání došli k lovecké chatě, která měla naštěstí otevřenou půdu, takže jsme nemuseli spát v mokré trávě.
Ráno nás vzbudilo bušení deště na doškovou střechu, tak jsme nikam nespěchali a na další cestu vyšli až s koncem deště v poledne. Kolem nás se válela hustá mlha, takže z výhledů na vrcholu Hochgrößen nebylo nic. Jen se přihnal silný vítr, který nás provázel celý zbytek dne. Pokračovali jsme dál po hřebeni. Mlha se občas rozevřela a tak jsme pod sebou občas mohli vidět některá z ples či kousek naší další cesty. Navečer, za vrcholem Hochrettelstein jsme sešli dolů k potoku a utábořili se pod plachtou na noc. Ta byla větrná a poměrně chladná, ráno byla na trávě jinovatka. Ale naštěstí se také objevila jasná obloha a krásný slunečný den, takže jsme se mohli usušit.
Pokračovali jsme dál po hřebeni po značce. Cesta asi není příliš chozená, tak se pěšina místy úplně ztrácela. V okolí lyžařského střediska Planeralm jsme potkali pár turistů, jinak jsme měli celý hřeben jen sami pro sebe. Bohužel se ale naplno projevily Eliščiny problémy s nachlazením. Jejímu těžkému kašli neprospěla studená a mokrá noc a tak jsme se rozhodli, že raději sejdeme do údolí. Krásnou hřebenovkou jsme došli až na Kreuzberg, odkud jsme se pustili cestou necestou přímo dolů, podle potoka Gulling, až do osady Gulling. Tam jsem Elišku nechal čekat s batohy a vydal se na povznášející osmikilometrovou cestu po asfaltu dolů do Oppenbergu pro auto. Navíc asi kilometr pod Gullingem je závora, přes kterou se dá projet jen se zvláštním povolením, takže na úplný závěr jsme si ještě dali něco pochodování s batohem na zádech.
Domů jsme dorazili o půlnoci, s vědomím, že druhá půlka krásného hřebene na nás čeká zase někdy příště.
Napsat komentář