Zima pomalu končí, a tak jsme si řekli, že je nejvyšší čas vyrazit na Malou Fatru, dokud je tam dost sněhu a Jánošíkovy Diery jsou zamrzlé. O první položku jsme se strachovali zbytečně, protože těsně před víkendem, kdy jsme se na Fatru chystali, tam během tří dnů napadlo půl metru sněhu a naskočila lavinová čtyřka. Cestu jsme tedy o týden odložili. Sníh mezitím sedl, lavinovka klesla na přijatelnou dvojku a my mohli v sobotu brzo ráno vyrazit.

Původní plán bylo vyjít z Bílého potoka a po modré značce projít Jánošíkovými dierami až na hřeben. Jenže se k naší smůle celkem znatelně oteplilo, sněhové příděly začaly hromadně tát a místa, kde jsme loni procházeli na mačkách, byla nyní schovaná pod zurčícím potokem. Proti nám se z dier vracely zástupy neúspěšných turistů s tím, že o kus výš se sesunula do úzké rokle lavina, zahradila potok a vytvořila tak zcela neprůstupnou hlubokou lagunu.

Následovala rychlá porada nad mapou a přejezd do Štefanové. Odtud už nejrovnější cestou přímo na hřeben do sedla Medziholie. Sněhu bylo opravdu hodně, občas jsme se propadali do sněhu až do půli stehen. Při jednom takovém poklesnutí si Eliška pohmoždila vazy v koleni. Takže jsme místo na plánovaný Veľký Rozsutec (který vypadal opravdu lákavě se všemi těmi ufoukanými návějemi) vyrazili volným tempem v lehkém mrazu na Stoh. Na hřebenu mi vítr serval z batohu pláštěnku a odnesl ji pár set metrů pod hřeben do lesa, kde jsem jí nakonec našel.

Velký Rozsutec.Hřeben byl ufoukaný do tvrdé krusty, která při jednom kroku držela, při dalším už jsme se zase bořili po kolena, takže se šlo poměrně špatně. S přibývající výškou se navíc stupňoval i ostrý studený vítr a na vrcholu Stohu už byla slušná vichřice, za které se dalo stát vzpřímeně jen obtížně.

Eliška si chtěla z batohu vyndat rukavice, ale sotva odepnula karimatku, vítr se jí okamžitě chopil a odnesl do nenávratna. Zkusil jsem po karimatce ještě skočit, ale minul jsem a navíc jsem si při dopadu na tvrdý led celkem silně pohmoždil stehno. Během vteřiny se nám změnily všechny plány. Bez karimatky jsme studenou noc na sněhu absolvovat nechtěli, navíc jsme oba na pochroumané nohy slušně kulhali, tak už jsme si jen nasadili mačky a pomalu naklesali dnešní vystoupaný výškový kilometr zpátky do Štefanové, se zastávkou v sedle, kde jsme si aspoň uvařili polívku.

Ten samý den pozdě večer už jsme zase parkovali u našeho domu. Bylo toho dost, co nám během tohoto treku nevyšlo a doufám, že jsme si takovou smůlu vybrali na nějaký čas dopředu.