Na moravská pole padla mlha hustá tak, že by se dala krájet a už skoro 2 týdny se nehodlá zvednout, takže se musíme zvednout my. Tentokrát do Rottenmannských Taur. V sobotu po 10. hodině se nemožné stává skutkem, nad parkovištěm u chaty Edelraute. Je azuro. Nadšení nám chladí svištící vítr. Nahazujeme batohy a vyrážíme po značené cestě č. 944A směr hlavní hřeben. Stezka traverzuje lesem do vedlejšího údolí, pak po pastvinách, přes řádně zamrzlý potok, několika serpentinami až do sedla nad plesem Gefrorener See.

S naskakujícími metry připaluje sluníčko i sílý vítr. V sedle jsme rádi za zbytek sněhové převěje, kde se můžeme aspoň trošku schovat a v klidu vychutnat panorama Nízkých Taur. Dál pokračujeme dobře značenou pěšinou přes Dreistecken (2382 m. n. m.). Výstup nám dává hlavně díky studenému fučáku docela zabrat, takže jen pár vrcholovek a šup do závětří dalšího sedla. Pod ním už vykukuje pleso, u kterého bychom rádi stanovali. Dolů to jde rozhodně rychleji, takže máme ještě čas vyběhnout nalehko na Hochheide (2363 m. n. m.). Odměnou je tanec bělostných stěn Haller Mauern a Ennstálských Alp, zlatavého soumraku a šedivých cárů prohrávající inverze.

Výhled na Haller Mauern.Ze sedla máme pleso jako na dlani, ale pěšina nám brzo mizí v suti a trávě. No, po vzoru kamzíků to berem šturmem, kolena i hýždě si užívají. Stan stavíme v jediném trošku rovném dolíku, krávy se tu teda činily. Padl soumrak a vítr nechce ustat, tak se každý zahříváme jinak. Já vařením a běháním na nejbližší brdek, kluci prosekáváním snad 20centimetrové vrstvy ledu. V noci chvílemi držíme stan nejen očima, jak se prohýbá pod poryvy větru.

Ráno nás budí sluníčko, fouká stejně, no nic, vracíme se známou cestou do sedla pod Hochheide. Odtud dál po hřebeni. Úsek mezi Sonntagskarspitze (2350 m. n. m.) a Grosser Bösenstein (2448 m. n. m.) je pěkně exponovaný, po vzdušných lištách a kamenných věžičkách jako na houpačce, sporé zajištění ocelovým lanem skoro není potřeba, prostě hřebenová nádhera! U vrcholového kříže potkáváme první turisty a odvážného, nebo zoufalého havrana, který se snaží v tom vichru přistát. Povedlo se napotřetí.

Vrcholová kochačka je díky zimě o dost kratší, než by si okolní krása zasloužila – bělostné stěny Gesäuse, narezlé hřebeny Nízkých Taur, zelená údolí, na horizontu lesknoucí se ledovce Vysokých Taur… Ani se nám nechce dolů. K autu sestupujeme trasou č. 946 kolem dalšího pohádkově promrzlého plesa. Cestou domů dožíváme nádherný, prosluněný, ryze horský víkend, až se u Brna noříme zpět do mlhy husté tak, že by se dala krájet.

Technické poznámky

  • Dojezd z Brna 4,5 hodiny
  • Charakter podobný Roháčům
  • Parkoviště pod chatou je dostupné z vesnice Hohentauern mýtnou silnicí za 6 €, nebo po červené značce horeháj několik set výškových metrů.
  • Chaty jsou v provozu do konce října, voda po cestě je jen z ples