Další den jsme, zmoženi delším trekem, vstávali ještě později než obvykle a ze spacáků jsme se vyhrabali až v půl jedenácté. Zatopili jsme v kamnech, v klidu posnídali, zabalili všechny věci do batohů a vydali se na zpáteční cestu do Rogenstuganu. Přes noc přituhlo, na jezeře se udělal tenký ledový škraloup a během dopoledne začalo lehce sněžit. Cesta byla úmorná, sněžení postupně sílilo a zvedl se silný vítr. Po dvou hodinách jsme v půlce cesty dali studenou pauzu v přístřešku u jezera. Během dne napadlo několik centimetrů mokrého sněhu.
Po dalších skoro dvou hodinách jsme se kilometr před chatou rozdělili a šli jsme s Eliškou vyzvednout zaparkovaného Scouta. Michal šel rovnou na chatu. Loď jsme našli v pořádku, ovšem vlny byly ještě větší, než když jsme sem před několika dny připluli. Do toho ještě silný vítr a sněžení a bylo jasné, že po vodě to nepůjde. Koníčkovat po pobřeží se kvůli vlnám taky nedalo. Nakonec nezbylo nic jiného než vzít Scouta do vleku a obejít s ním zátoku po souši. Byla to makačka, šlo to pomalu, ale nakonec jsme se do chaty dovlekli.
U chaty už nás čekal Michal s neradostnou zvěstí, že s námi bude nocovat podivínský Němec, kterého jsme potkali už na Sketbrostuganu. Byl strašlivě rozhořčený (doslova fucked up), že chata není otevřená, ačkoliv jsme mu to už dříve říkali.
Rychle jsme uvařili veřeři, převlékli totálně promočené oblečení, vyskočili z mokrých bot a zalezli do spacáků. Domluvili jsme se, že příští den budeme muset vstávat brzo, a co nejdřív se pokusíme dostat k autu, abychom se dostali do civilizace dřív, než příjezdová cesta na parkoviště zapadne sněhem úplně.
For as long as I can remember, I’ve been searching for some reason why we’re here – what are we doing here, who are we? If this is a chance to find out even just a little part of that answer, I think it’s worth a human life, don’t you?
Napsat komentář