Ráno jsme si pěkně poleželi a vstávali až kolem desáté. Vydali jsme se jen na obhlídku asi 6 kilometrů vzdálené turistické chaty Sketbrostugan. Počasí nic moc, foukal vítr, občas mrholilo, pršelo, chvílemi poletoval i sníh.
Šlapali jsme přes úmorná kamenitá pole, promáčené traviny a řídký les. Okolí bylo krásně barevné, v dálce byly vidět tyčící se hory, zbarvené lišejníky do zelena. Sílící déšť hnaný rychlými poryvy větru jakoby k okolní krajině dokonale patřil. Kam oko dohlédlo, byla jen neutěšená liduprázdná pustina, slyšet bylo jen kvílení větru a nárazy deště na kapuci bundy. Najednou jsem chápal lidi, kteří se do této krajiny vydávají sami. Najednou mi přítomnost ostatních připadala strašně rušivá. Nechal jsem je poodejít z dohledu a teprve pak jsem si mohl naplno užívat krásu tvrdé, ale nádherné krajiny všude okolo.
Kousek před chatou narazil Michal na medvěda. Naštěstí se medvěd polekal víc a utekl. Chatu jsme našli otevřenou a dokonce i s jedním nocležníkem, trochu podivínským Němcem, kterého Michal potkal už včera. Trochu jsme se ohřáli a vyrazili na zpáteční cestu. Tentokrát už bez medvěda, zato jsme narazili na několik stád sobů. K jednomu stádu jsme se mohli přiblížit až na 20 metrů. Krásná zvířata, některá s legračními červenými stuhami kolem krku, se srstí zbarvenou od čistě bílé až po různé kombinace bílé a hnědé.
Po třetí hodině jsme byli zpátky na Revě. Nařezali a naštípali jsme dřevo na topení a rozžhavili jsme kamna. Pak jsme rychle skočili z přetopené místnosti na koupačku do ledových vod jezera, a hned potom uvařili veřeři. Po jídle jsme si v příjemné pohodě povídali a později, za tichého praskání ohně v kamnech, jsme ulehli do postelí každý ke své knížce.
Napsat komentář