Do podzimních Roháčů už jsme se chystali několik let po sobě, ale vždycky do toho něco přišlo. Špatné počasí, nemoc, nebo jiná akce. Letos jsme se ale konečně dočkali. Využili jsme státního svátku a dovolené ke spoustě volna a v silné sestavě 4 lidí jsme v pátek vyjeli na noční přejezd pod hory do vesničky Jalovec. Odtud přejezd prvním ranním autobusem s výhledem na roháčské vrcholy až do Hrdova.
Tady jsme konečně nahodili batohy na záda a vypravili jsme se Ráčkovou dolinou vzhůru. Většina nástupů na hřeben bývá nudná, zdlouhavá a otravná, ne však tento. Okolní kopce byly prokvetlé podzimem a my jsme stoupali krásným dnem podél jiskřícího potoka záplavou žluté, červené, hnědé a zelené souhry. Hotová pastva pro oči a foťáky. Závěrečný trhák na Bystrou už jsme absolvovali za nádherného výhledu na celou Ráčkovou dolinu.
Tady už jsme začali míjet všudypřítomné zástupy turistů, ale náladu nám to zkazit nemohlo. S dalekými výhledy, čistým horským vzduchem a slunkem nad hlavou jsme pokračovali po hřebeni přes Klín až do Ráčkova sedla a odtud jsme absolvovali úmorný sestup až do Koliby pod Klínom, kam jsme se ještě tak tak vešli a mohli jsme tedy po standardní instantní večeři spát pod střechou.
Další ráno jsme si vyběhli po našich včerejších stopách otravnou trasu zpátky nahoru na hřeben a pokračovali jsme dál. Končistá, Hrubý vrch, Volovec. Tam hustota lidí hrozivě vzrostla. Pod Volovcem polední šlofík a vyrazili jsme do skalnaté části dnešního dne, Ostrý Roháč, Plačlivé, Smutné sedlo a odtud dolů na Žiarskou chatu, předtím jsme si ovšem neodpustili vyráchání se v ledovém potoce.
Obsluha na chatě byla velmi pohodová a příjemná, jídlo z polopenze dobré, a pivo velmi bodlo. Jen horda pražských „turistů“ se chovala jak hovada, tak jsme celkem brzy odešli na kutě na palandy do přístavku. Na další den jsme měli v plánu zničující pochod (a hlavně dochod) přes Baníkov až do Jalovce. Jenže člověk míní a Lukáš mění, resp. jeho nové nerozšlapané boty. Dál to prostě nešlo a tak se Lukáš nabídl, že dojde do Jalovce pro auto cestou pod horami a my tři zbylí si můžeme zatím proběhnout Tri kopy a Baníkov.
Batohy jsme si schovali na chatě, určili nosiče vody pro ostatní a ranním svítáním jsme vykročili směr Smutné sedlo. Bylo opět krásné počasí, navíc podtržené intenzivním modrým oparem v dálce, a tak výhledy na Vysoké a Nízké Tatry, stejně jako na celé Roháče, byly dechberoucí. Na celém hřebenu jsme byli téměř sami. Tri kopy jsme po menších skalkách přeběhli za neustálého kochání se všudypřítomnými panoramaty.
Následný sestup do Baníkovského sedla a zpátky na chatu byl už spíše za trest, ale náladu nám už zkazit nemohl. Na chatě jsme nahodili batohy a chvíli po značce, chvíli po asfaltce jsme scházeli dolů k závoře, kde už na nás čekal dřímající Lukáš. Předtím jsme ovšem ještě skočili do ledové tůně. Pak už jsme se rozjeli přímo do Brna, s nezbytnou zastávkou na výbornou zvěřinu na Samotě.
Roháčům dlouho trvalo, než nás k sobě na podzim pustily, ale čekání stálo za to, protože tenhle výlet jsme si parádně užili.
Napsat komentář