Jak zakončit prázdniny, které začaly trekem v masivu Monte Rosa? No přece další čtyřtisícovkou. Od vodáckého horského vůdce Jardy jsme dostali tip na skupinu Weissmiesu ve Walliských Alpách – 3 čtyřtisícovky dostupné z jedné chaty. Vlastíka odrovnal urputný kašel, takže ve čtvrtek odpoledne vyrážíme ve třech. Kluci se u volantu střídají a tak v pátek už kolem sedmé parkujeme v Saas Grund, po slabých 14 hodinách, 1250 km a drobném hledání „neviditelné“ lanovky. Mrška je na druhé straně údolí, než kam civíme; tak nás ohromil pohled na ledovec Allalinhornu. Rychle přebalit batohy a už frčíme směr mezistanice Kreuzboden (2397 m. n. m.). Odtud se otevírá výhled na všechny naše cíle: mixový Fletschhorn (3993 m. n. m.), kamenný Lagginhorn (4016 m. n. m.) i bělostný Weissmies (4023 m. n. m.). Teda, otevíral by se, kdyby už kousek nad chatou Weissmieshütte (2726 m. n. m.) neseděla šedivá mračna. Tož nic, nahazujeme pekelně těžké batohy a stoupáme vyšlapaným chodníkem vzhůru. Lukáš je profi šerpa, batoh vpředu, batoh vzadu. Za slabou hodinku a v dešti dorážíme na chatu.
Odpoledne se počasí umoudřilo, jdeme obhlídnout nástup na Weissmies. Od stanice lanovky Hochsaas (3098 m. n. m.) není značení, my jdeme chodníkem po skalnatém žebře přímo nad lanovkou. Samozřejmě špatně, ale úžasná kochačka velikány druhé strany údolí i s popisky a ukázkou hornin stála za zacházku. Dál směřujeme doprava nad nástupový ledovec. Cestou potkáváme kamzíka, pěkně nám zapózoval tak na 3 metry. Konečně se pod námi otevírá rozbouřené moře Triftgletscher, za ním v celé kráse a mohutnosti SZ úbočí Weissmies. Ačkoli tu minulý týden mělo nasněžit skoro 60 cm jsou trhliny i „klikatice“ výstupu dobře vidět. Asi v polovině stěny se cesta ztrácí mezi mohutnými séraky. Šmankote, hluboké trhliny, sklon stěny tak 40 º, hrozivé séraky a vrchol pekelně daleko, to nebude zadarmo!
Sobota, budíček v půl šesté, zamračeno, trošku fouká, zatím neprší, nicméně podle předpovědi brzo začne. Vyrážíme směr Fletschhorn. V noci nemrzlo, ledovcový potok raději překonáváme po můstku. Stoupáme kolem potoka až k mužikům na JZ žebru Lagginhornu, odtud na morénu ledovce Talli. Zde mužíci i stezka mizí, ledovec je zanesený sutí a plný špatně viditelných trhlin, takže výstup zahájíme přímo v nejbližším suťovisku S stěny Fletschhornu. Kluci postupují rychle, nechápu, já se drápu podjíždějící kamennou kaší a převelice se těším, jak tudy půjdeme dolů. Počasí jako na houpačce – déšť, sněžení, troška slunce a zase mraky. Na ledovci se navazujeme, celkem rychle postupujeme pravým okrajem, občas i po suti, až pod sněhové rameno. Začíná řádně foukat, krátký traverz pod vrcholovou skalnatou pyramidu po 45° svahu raději jistíme i ledovými šrouby. Viditelnost tak 5 metrů, drobné sněžení, vítr, k vrcholu ještě víc než 250 výškových metrů po mixu, no, nemusíme mít vše.
Scházíme bezpečnější cestou po sněhovém rameni. Tu potkáváme guida s klientem, hodnotí to stejně a otáčí. Dnes nás hora na vrchol nepustí. Nepříjemný úsek sutí nemusíme sestupovat, cestu nám ulehčila pravá výstupovka na nejvýchodnějším úbočí. Kolem 13. hodiny jsme zpět na moréně. Tak si aspoň prohlédneme klettersteig. Pěšina vede vrcholem řádně ostrého hřebene z jemné suti. V téměř kolmém místě ji přebíhá kamzík, klobouk dolů před jeho šikovností. Brzo jsme nad nástupem klettersteigu na Jegihorn, stále zamračeno, občas posněhává, silný vítr, tak ani tohle nepůjde. Zbytek odpoledne relaxujeme na chatě. Na zítřek je luxusní předpoveď, chata se pěkně zaplnila.
V neděli nás budí první trhači už kolem čtvrté. Nechceme jít ve „vláčku“, takže vstáváme až v pět, nad hlavou Orion, vzduch se nehne, mrzne, není co řešit, vyrážíme na Weissmies. Rodící se zlaté paprsky v bělostném zrcadle kamenných velikánů ukryté před temnotou udolí závojem mraků… neznám krásnější probuzení.
Za hodinku už nasazujeme mačky. Jdu první, kluci se aspoň při tahání z trhlin nenadřou. Léto poznamenalo ledovec hromadou hlubokých ran, kličkujeme jako králici, při přecházení sněhových mostků mi lehce poskakuje žaludek, ale jsme stále ve stínu, mrzne, vše je dobře vidět. Dostávám se do pohody a v tu ránu šup, ze severní stěny sjela slušná lavina. První třetinu výstupu i vzdušný traverz přímo pod hrozivými séráky šlapeme se zatajeným dechem a co nejrychleji. Ještě žebřík přes trhlinu a budeme na hřebeni. Spouštím se na všecky čtyři a ouha, cepín na dně trhliny dává všemu patřičné rozměry, velkoryse přenechávám vedení skupiny Davovi. Konečně vylézáme na sluncem zalitý hřeben. Slušně fouká, docela zima, takže se moc nekocháme a stoupáme dál.
Energie mi rychle ubývá, šinu se jako šnek, funím, klepu se zimou, v sedle pod vrcholem mi tělo definitivně vypovídá poslušnost. Kluci jsou suprovní, Lukáš mě napájí teplým čajem, Dave cukrem a optimismem, já mám pocit, že už neudělám ani krok, kousek sušenky málem letí na sníh. Otočit to kousek pod vrcholem?! To nám nemůžu udělat, alespoň né bez boje. Takže 20 kroků, pauza, 20 kroků, ono to půjde. Po jedenácté hodině stojíme, přesněji, Dave stojí, já sedím a Lukáš běží na vrchol Weissmies ve výšce 4023 m. n. m. Vychutnáváme fantastické panorama, na východě masiv Monte Rosy, na jihu rozložitý Dóm, na západě kamenná pyramida Lagginhornu, mezi tím samé ledové zoubky a hluboko pod námi zelené Saaské údolí, jedinečná odměna!
Vrchol je řádně vyfoukaný, ani slunce to nepřerazí, takže po vrcholové čokoládě a rychlém dokumentování otáčíme k sestupu. Cesta dolů je neskutečně kochací, co krok, to nový, ještě úžasnější pohled. Žebřík i úzký, vzdušný úsek po vrcholu převěje si vyloženě vychutnáváme. Zasloužené pivko na chatě jen zasyčí, vychutnáváme ho na vyhřátém kanapíčku s výhledem do údolí a formující se oblačnost. K večeru se nasunula fronta. Při vaření obligátních nudlí sledujeme pokus o záchranu lidí, kteří zůstali vysoko ve stěně Lagginhornu. I když už byl zahalený temnými mračny, pokoušela se helikoptéra vysadit záchranáře. Jejich snažení po více než hodině ukončila tma. Odletěli na základnu, prázdní.
Pondělí ráno není kam spěchat, přes noc nasněžilo, všude visí šedivá mračna, fouká. Nezbývá než vyrazit k autu. Cesta jde pastvinami pod lanovkou, pak lesem plným klouzků, za 2 hodinky už platíme parkovné a jedeme domů.
Pár informací
Cesta do Saas Grund: Praha, Plzeň, Norimberk, Karlsruhe, Freiburg, Basilej, Bern, Vevey, Montreaux, Martigny, Sion, Saas Grund (1250 km).
Parkoviště u dolní stanice lanovky 6 CHF za 1.den, 5 CHF za každý další den.
Lanovka Saas Grund–Kreuzboden jednosměrná 24 CHF za osobu.
Chata Weissmieshütte 21 CHF za osobu / noc pro členy AV, pivo 6,50 CHF, polévka 11 CHF, cca 120 míst.
Výstup na Fletschhorn: Od chaty po modré (cesta na klettersteig Jegihorn) – mostek, pak hned doprava a pěšinou podél potoka vzhůru směr JZ žebro Lagginhornu (mužíci), k moréně ledovce Talli, hned traverzovat na SV k východnímu skalnatému úbočí, po něm stoupá pěšina značená mužiky. Stále po V straně vzhůru až do cca 3500 m. n. m., pak přes skalní úsek na východní sněhové rameno a po něm pod mixový vrchol. Traverz vlevo na SZ hřeben (výstup na něj cca ve výšce 3800 m. n. m), po něm na vrchol.
Výstup na Weissmies: Od chaty po červené ke stanici lanovky Hochsaas (cca 1 hod), od ní širokou cestou k ledovci Triftgletscher (u lanovky šipka směr Piste glacier). Po jeho levé hraně cca 200 m severním směrem, pak mezi trhlinami pod SZ stěnu Weissmiesu, zde nahoru postupně více vpravo strmým sněhovým úbočím (45 °, trhliny). Po překonání široké trhliny (na koci srpna zajištěné kovovým žebříkem) zahneme vlevo ve směru širokého sněhového sedla v JZ hřebenu (Triftgrat). Nad výškou 3700 m se sklon svahu zmírní a po obchvatu kóty P3820 dosáhneme sedla. Odtud stoupáme levou stranou širokého hřebene, překonáme okrajovou trhlinu a strmým, ale lehkým sněhovým svahem vystoupíme na vrchol.
Napsat komentář