Monte Rosa

Státní svátky prodloužily víkend na celé 4 dny, a tak bylo jasné, že pokud bude aspoň trochu příznivé počasí, budou z toho hory. No a protože předpověď počasí byla nadmíru optimistická, vyrazili jsme na Monte Rosu, oblast Walliských Alp, kde se tyčí několik poměrně snadno dostupných čtyřtisícovek. Odjezd byl klasicky v pátek odpoledne, počítali jsme s celonočním přejezdem, je to přeci jenom štreka. Hezky jsme se projeli celým Rakouskem a Severní Itálií a za rozbřesku jsme dojeli do Gressoney-La-Trinité, resp. do Staffalu, kde je spodní stanice lanovky. Přebalili jsme naše těžké batohy s veškerým vybavením na 4 dny a vyjeli do první ze tří postupných lanovkových stanic, Gabietu, 2350 m. n. m. Tam jsme posnídali a vyšlápli k více jak kilometrovému výstupu k chatě Mantova ve výšce 3500 m. n. m. Velká nadmořská výška, nevyspání a těžké batohy byly cítit s každým krokem a tak jsme se na chatu doploužili se začínající bouřkou z posledních sil.

Počkali jsme uvnitř, až ustane burácení a kroupy a pak jsme se vrhli na stavění stanů. Pár minut cesty od chaty je skalnatá plošina vystavěnými protivětrnými zídkami, lepší místa jsme si nemohli přát. Pak už jsme jen rychle uklohnili večeři, zobnuli dva brufeny na bolest hlavy, která se s velmi rychle nastoupanou výškou musela objevit, pořádně se napili čaje, a zalehli do spacáků, abychom dohnali probdělou noc.

Ráno jsme uvařili snídani, nazuli mačky a vyrazili na aklimatizační výstup na Piramide Vincent (4215 m. n. m.). Šlapalo se nám celkem slušně, i když řídký vzduch byl na našich krocích pěkně znát. Ovšem asi 150 metrů pod vrcholem, kde se vzala, tu se vzala, přivalila se hustá mlha a přinesla s sebou sněžení, takže jsme se raději obrátili a sestoupili zase dolů ke stanům. Tam jsme došli v právě začínajícím dešti, tak jsme hned skočili do spacáků a dospávali. Večer se počasí vylepšilo a dokonce vysvitlo slunko, tak jsme se mohli umýt a uvařit veřeři. Spát jsme šli brzo.

Další den ráno bylo krásně a tak se nám šlapalo dobře. Sledovali jsme včerejší trasu směrem na Piramide Vincent, vystoupali k bivaku Felice Giordano a kolem něj dál s cílem dostat se buď na Zumstein anebo na chatu Margherita na vrcholu Gnifetti. Markétě však dole pod kopci došly síly, nebylo jí dobře, výškovka zapracovala. Tak jsme se rozhodli, že půjdou s Michalem pomalu zpátky a já s Eliškou si vyjdeme asi 200 výškových metrů aspoň do sedla mezi Gnifetti a Zumstein, což se nám nakonec podařilo a tak jsme si připsali náš výškový rekord, 4400 m. n. m. Cestou až na chatu bychom ale ztratili minimálně další hodinu času, a tak jsme zase sešli dolů, aby na nás (a hlavně na naše společné lano) Markéta s Michalem nemuseli čekat dlouho. Dohromady jsme už pak v pohodě sešli dolů ke stanům, i když krok jsme měli po předchozí námaze těžký a v odpoledním parnu se na ledovci pěkně otevíraly trhliny.

Další ráno už nám zbývalo jen nasnídat se, v ukrutném vichru sbalit stany a všechny ostatní věci, přejít půlhodinovou cestou po skále a sněhovém poli k horní stanici lanovky, svézt se dolů k autu a odřídit zpáteční porci kilometrů až domů.

Výlet na Monte Rosu byl krásně strávený čas v nádherné horské přírodě, vysokohorské stanování tomu dalo další náboj, parádně jsme pochodili v mačkách na nohou a ověřili si, že velké výšky zvládneme relativně v pohodě. Což znamená, že někdy brzy se nad hranici 4000 metrů zase vypravíme.