Malá Fatra

Co s volným víkendem? Neuděláme si nějaké pohodové pochození? Co třeba Malá Fatra? Sněhu je tam pomálu, laviny nehrozí, předpověď počasí výborná, dál už prostě nebylo co řešit. Pro jistotu jsme nabalili sněžnice a v pátek večer vyrazili na vlak. Tentokrát s mezipřistáním a malým popařením v Ostravě, odkud se ráno už autem pokračovalo do Štefanové.

Odtud už jsme po svých vyrazili vzhůru směr sedlo Medziholie. Tedy alespoň jsme si to mysleli. Velmi záhy jsme totiž sešli ze zelené značky a zabočili do Kremenné doliny, a když jsme si to uvědomili, tak padlo rozhodnutí, že už se nebudeme vracet, vystoupáme až na hřeben a vylezeme si na Veľký Rozsutec.

Cesta stála za to, užívali jsme si prudké stoupání strmými zasněženými stráněmi a místy i potokem, měli jsme krásné výhledy na zaledněné Poludňové skaly, na kterých si užívali ledolezci. Jenže cesta byla stále prudší, až skončila asi 50 metrů pod hřebenem na jedné straně ve skalách rozsuteckého masivu a na druhé straně v neprostupném houští. Vzhledem k tomu, že byla jedna hodina odpoledne a před sebou jsme měli vyhlídku dalších minimálně šesti hodin chůze, tak jsme se raději obrátili a potupně se vrátili k autu.

Po obědě v hospodě následoval přesun pár kilometrů autem do Starého dvora, odkud jsme si vyšli parádní stoupání podle sjezdovek až na Poludňový Grúň. Na hřeben jsme dorazili s posledními slunečními paprsky a se sílícím mrazem jsme rychle pokračovali směr chata pod Chlebom. Na cestu nám svítil půlměsíc a noc prozářená třpytícími se krystalky sněhu byla kouzelná.

Cesta se nám trochu protáhla, protože traverz z hřebene na chatu nebyl prošlapaný, v noci jsme se do něj nechěli pouštět a tak jsme si museli zajít až do Snilovského sedla a vracet se na chatu po značce. Dorazili jsme kolem osmé hodiny, zmrzlí a krásně ojínělí od jinovatky, což však rychle spravil horký čaj a teplá večeře. Ubytovaní jsme byli úplně nahoře na třípatrových palandách, tak jsme udělali vrcholovou párty a zprovodili ze světa značné zásoby donesených tekutých zahřívadel.

Ráno jsme se probudili do azurového dne s krásnou inverzí a parádními výhledy. Pohodovým tempem jsme se, tentokrát už traverzem, vrátili zpátky na Poludňový Grúň, vystoupali na Stoh, překulili se do sedla Medziholie, a sestoupili do Štefanové, abychom skončili ve stejné hospodě, odkud jsme vyráželi.

Jak už bývá skoro pravidlem, kvalitně jsme si opět pobloudili, zatměli a zapařili, ale hlavně užili parádní víkend.