Plánování na tuto víkendovku bylo trochu divoké. Původně to měl být přechod Roháčů. Pak jsme se na pár hodin nadchli pro variantu Mont Blanc. Poté, co jsme propočítali, že časově Blanc vzhledem k omezeným dovoleným nemáme šanci stihnout, jsme se rozhodli pro Dachstein. Odjezd se ve čtvrtek protáhuje až na půl osmou, a tak do Ramsau am Dachstein na parkoviště u lanovky přijíždíme až ve dvě v noci. Rychle skáčeme do spacáků, abychom se aspoň trochu vyspali.

Ráno se budíme do krásného počasí ve spacácích promáčených rosou. Přebalování batohů trvá neskutečně dlouho a tak na cestu na klettersteig Johann vyrážíme až po osmé hodině. Půlhodinu svižné zahřívací chůze na chatu Südwandhütte střídá výstup nahoru po hřebínku. Po nějaké době se cesta začíná stáčet někam, kam by vůbec neměla a tak z mapy zjišťujeme, že jdeme úplně jinam, než máme. Část výpravy se vrací zpátky na chatu a napojuje se na setupující stezku správným směrem, druhá část traverzuje příkrý travnatý a posléze suťovinový svah. Ještě přechod sněhového pole a všichni se scházíme pod první aspoň trochu lezeckou pasáží. Oblékáme na sebe výstroj a vydáváme se na skálu.

Zajištěná cesta na vrchol.Brzy se ukazuje, že Víťa neodhadnul své schopnosti a síly a že na takovou cestu nemá. Přemýšlíme, co dělat. Holky se rozhodují, že ho vezmou lehkou, ale delší cestou na horní stanici lanovky. Ostatní pokračují vstříc Johannovi. Výstup je prudký a po krátkém spánku nám rychle ubývají síly. Navíc se nám nad hlavami začínají honit černé mraky a údolí zahaluje mlžný opar. Nechceme riskovat bouřku ve stěně a tak se rozhodujeme klettersteig nelézt, jen se na něj podíváme a zkusíme si nástupní převis. Závěrečná část cesty k ferratě je lezecká, vede zajištěnou cestou. Z nástupního převisu na Johanna jde respekt, ale je hustě osázený skobami a tak ho přelézáme bez problémů. Na procvičení si zeshora slaňujeme a nastupujeme cestu zpátky.

Sestup je poměrně náročný a tak dole do kabiny lanovky nasedáme celkem unavení. Nahoře akorát potkáváme druhou skupinu, která právě došla svou dlouhou trasu. Po dachsteinském ledovci pak společně docházíme po široké urolbované cestě až k Dachsteinwartehütte, našemu dnešnímu nocležišti. Zároveň s naším příchodem jsme svědky ostré záchranné akce: uprostřed stěny Dachsteinu jsou dva horolezci, které na dlouhém laně zachraňuje záchranář z vrtulníku. Na chatě si dáváme večeři, radlera a po chvíli povídání jdeme spát.

Společná fotka.Ráno se první sluneční paprsky ztěžka prodírají hustou mlhou. Po snídani nabíráme vodu na pití z ledovcového jezírka, navazujeme se na lano a po ledovci postupujeme vstříc Dachsteinu. Výstup začíná cca dvaceti metry trojkového lezení bez jištění. Na začátku jistícího lana děláme štand a pro jistotu přijišťujeme další lezce, přeci jenom s těžkým batohem na zádech si nejsme tak jistí. Zbytek poměrně krátké cesty na vrchol už je jednoduchý, taková náročnější procházka.

Na vrcholu Lukáš bouchá na oslavu svého dnešního třetího křížku flašku šampaňského, se kterou se doteď celou dobu vláčel. Cvakáme fotky, bohužel ranní mlha se příliš nerozptýlila. Po dopití šampáňa se vydáváme na další cetu po hřebeni a za chvíli už stojíme na ledovci a na vyšlapané cestě, která vede na Adamekhütte. Je ale ještě poměrně brzo a nám se na chatu nechce, tak se vydáváme na šikmý ledovcový svah cvičit brždění pádů. Všichni jsme schopní jakž takž zastavit, daří se dokonce i ve zdraví přežít zabrždění pádu po zádech s cepínem.

Pohled z Dachsteinwartehütte.Na chatu docházíme brzo a tak máme spoustu času na večeri, pivo, ukrutně ledovou sprchu a dlouhé povídání.

Ráno vstáváme před šestou, rychle snídáme, balíme batohy a vydáváme se na cestu dolů. Cesta hodně stoupá, hodně klesá a je pěkně členitá. Na Südwandhütte dáváme občerstvovací pauzu, pak už jen sešup dolů k autům a odřídit šest hodin cesty domů.

To byla zase parádní výprava! Trochu trekování, trochu lezení, trochu chůze po ledovci – krásně pestře prožité tři dny. A samozřejmě příslib brzkého návratu na místo činu, protože Johann na naše zdolání pořád ještě čeká.