Půlka listopadu byl pro trek poměrně pozdní termín, ale prodloužený víkend je prodloužený víkend a tak jsme vyrazili na letošní poslední výlet, tentokrát na Veľkou Fatru. Cestou na Slovensko nám výjimečně přálo štěstí a tak jsme postíhali všechny minutové přestupy a v sobotu ráno jsme stáli na začátku trasy ve vesnici Blatnica. Odtud jsme nastoupali na hřeben nejprve po zpevněné cestě, později prudkým svahem v lese pokrytém hustým kobercem listí.
Pak už cesta vedla víceméně po hřebenu. Šlapalo se nám pěkně, počasí bylo krásně podzimní, pod svítícím slunkem se povalovaly chuchvalce mlhy.
Kráľova studňa, Križná, Ostriedok, Suchý vrch, a už jsme byli u Salaše pod Suchým vrchom, která byla nově opravená, a tak jsme spolu s dalšími pocestnými na noc zůstali v ní namísto v plánované a o něco vzdálenější Mandolíně. Večer bylo pěkně chladno, ale kamínka v salaši pěkně hřála, rumu bylo dost a nám bylo pěkně. Mrazivou noc na půdičce jsme také všichni přestáli bez úhony.
Ráno jsme se probudili do husté mlhy, kterou se slunko dokázalo prodrat vždy jen na chvíli. Vyšlapali jsme si táhlé stoupání na Ploskou (mlha se naštěstí rozestoupila, takže jsme se mohli nechat unášet krásnými výhledy), a odtud seběhli dolů na chatu pod Borišovem na polívku a pivko. Pak jsme opět vzali útokem Ploskou a pokračovali kolem Čierneho kameňe trhákem na Rakytov. Tady už jsme štěstí neměli a přes mlhu jsme neviděli nic. Cestou necestou a blátem neblátem jsme pokračovali, až jsme ve stálé mlze a nastávající tmě dorazili na Vojenskou zotavovňu Smrekovica. Po večeči a pivu jsme se vraceli na pokoj za hustého mokrého sněžení. Se zjištěním, že voda ve sprše teče pouze ledová, jsme ulehli do postelí v očekávání věcí příštích.
Ráno nás vítalo několika centimetry sněhu a na odchodu zjištěním na recepci, že kvůli teplé vodě ve sprše stačilo zavolat údržbáře, aby nahodil jistič. Mokré sněžení se přes chladnou noc proměnilo v drobnou krupici, která nám křupala pod nohama a pěkně se nám šlapalo po hřebebni až do vesničky Vikolínec (hezké staré chaloupky pod ochranou UNESCO, škoda jen, že u každé dřevěnice stálo minimálně jedno auto). Odtud už jsme došlapali po asfaltce až do Ružomberku. Po několika přestupech prokládaných posezením v hospodách jsme pohodově dofrčeli až domů. Byla to příjemná změna, prožít výlet tak, jak byl naplánovaný, bez žádných nepříjemných překvapení a ujetých spojů 🙂. A podzimní hory jsou za pěkného počasí kouzelné.
Napsat komentář