





Ty rozumíš mně a já tobě, a v tom je ta naše bída.
Málo známá část historie Rumunska spadá do konce druhé světové války, kdy již byla země osvobozená rudou armádou. Protože zde žila početná německá menšina, povětšinou sympatizující s Hitlerem, byli všichni tito Němci v produktivním věku za trest deportování do ruských lágrů na nucené práce. Jedním z nich byl i sedmnáctiletý Leo, který odchod z domova zpočátku bral jako vítaný únik z místních poměrů. To ovšem netušil, co všechno ho v příštích letech v pracovním táboře čeká.
Všudypřítomný anděl hladu, který nikdy neodchází, ale naopak stále roste a je zavěšen v měkkém patru úst jako pijavice. Lopata srdcovka, pro kterou platí jednoduchá rovnice: 1 zdvih lopaty = 1 gram chleba. Blechy, vši, nemoci. Všední táborový život, kdy je pro přežití třeba vařit lebedu lesklou bonzatou a směnným obchodem získávat nezbytnou sůl a cukr. Tvrdá ruská zima, kdy přicházejí omrzliny, i horké slunce letní stepi.
A když Rusové Lea a ostatní přeživší internované Němce několik let po skončení války konečně pustili domů, zjistili, že návratem pro ně nic nekončí a ruský lágr si ve svých hlavách ponesou až do konce života… Výborně napsaná knížka, která se nečetla zrovna lehce, ale obsahovala mnoho životního moudra.
Zatím žádné komentáře.
Copyright © 2009–2021 David Cimbůrek, david.cimburek (at) gmail.com