





Kdo je slušný, byl slušný vždycky; kdo byl věrný, byl věrný i teď. Kdo se točí s větrem, točil se s větrem i dřív. Kdo myslí, že teď přišla jeho chvíle, myslí vždycky jenom na sebe. Nikdo se nestává přeběhlíkem, kdo jím nebyl vždycky. Kdo mění víru, neměl žádnou. Člověka nepředěláš, jenom se Ti vybarví.
Svěrákovy povídky jsou velmi podobné jeho filmovým scénářům. Jsou to taková milá a příjemná pohlazení na duši, která se snadno čtou a mívají dobré konce. Je sice vidět, že Svěrák, ač velký scénárista, není žádný zkušený spisovatel románů, protože několik povídek připomíná spíše rozšířené slohové cvičení ze střední školy, ale v jeho případě mi to příliš nevadilo, protože tento styl mi k němu patří. Stejně tak jeho příjemné, lehké a nenásilné hraní si se slovy a barvité popisy.
Některé povídky jsou úžasné. Velmi se mi líbil Sraz naší třídy, kde je vidět, že i několik desítek let po maturitě se dá dozvědět leccos zajímavého o dřívějších dobách. Nejlepší mi přišla poslední, nejdelší, povídka Dvojí vidění. O tom, jak jeden životem zbitý muzikant prožil několik měsíců na dalekém severu Evropy.
Zatím žádné komentáře.
Copyright © 2009–2021 David Cimbůrek, david.cimburek (at) gmail.com