Nádherně milý, poetický, moudrý, laskavý a dojemný příběh. Příběh o chlapci, jehož si jako malého sirotka vzali na výchovu prarodiče, jedni z mála indiánů Čerokíů, kteří v Apalačských horách zůstali, a učili ho, jak žít v přírodě a v harmonii s přírodou. Příběh, který dává do kontrastu skromný a přirozený svět Indiánů, jejich hrdost a smutek, s bezohledným a hamižným světem bílého člověka. Moc se mi líbilo vylíčení indiánské povahy, na jednu stranu až dětsky prosté a naivní, na stranu druhou hluboce moudré, přímé a milující.
Šustění kukuřice, teplo ohně ve srubu, hvězdná horská obloha, tajná místa, porozumění beze slov, souznění se zemí, důvěra ve vzájemnou lásku, babiččino čekání na zápraží srubu, dědečkovo řemeslo, milovaný Modráček, ochrana Vrbového Johna a jejich šťastný Malý Strom. A taky Psí hvězda, která všechny spojuje. Indiáni se nikdy nezlobí na své děti, které se večer nevrátí domů a přenocují v lese v horách.
Tolik radosti zažil Malý strom ze života v horách, když se dozvídal, co má sbírat v lese k jídlu, jak se vaří dobrá whisky, koho mají rádi ptáci, proč potřebují ostružiny v dubnu pár dní zimy, jak je příroda schopna lidi uživit, aniž by ji museli rabovat.
Výstižný citlivý popis lidských a zvířecích charakterů byl fascinující. Jemný milý humor protkaný celou knihou byl dojímavý. Po dlouhé době jsem četl příběh, který se mě hluboce dotkl, i mě rozplakal.
* * *
Tak se z tebe stane mrtvý člověk. Babička řekla, že mrtví lidé se dají docela snadno poznat. Když se mrtví lidé podívají na ženu, nevidí nic než špínu, když se podívají na druhého, nevidí nic než zlo; když se podívají na strom, spatří jen prkna a peníze; nikdy krásu. Babička řekla, že světem se toulá mnoho mrtvých lidí.
* * *
Maud kňučela. Ona a Starej Ringer byli společníci na kukuřičném poli. Dědeček si sundal klobouk a řekl: „Sbohem, Starej Ringere.“ Já jsem taky řekl: „Sbohem, Starej Ringere.“ A tak jsme ho tam nechali – pod potočním dubem. Cítil jsem se zle a prázdně. Dědeček řekl, že ví, jak mi je, protože mu je taky tak. Ale dodal, že dyž člověk ztratí něco, co miloval, je mu dycky tak. Řekl, že jediný východisko je nic nemilovat, jenže to je eště horší, protože se pak člověk cejtí prázdnej pořád.
* * *
Dědeček rozuměl všem ptačím znamením. Když se vám ve srubu uhnízdí ohnivá pěnkava, přináší to štěstí. Babička vyřízla malý otvor v horní části kuchyňských dveří, takže pěnkava létala dovnitř a ven a postavila si pak hnízdečko přímo na trámu nad kuchyňskými kamny. Samička tam sedávala a sameček létal a krmil ji. Pěnkavy mají rády lidi, co milují ptáky. Seděla tam pohodlně v hnízdečku a pozorovala nás v kuchyni korálky svých černých očí, které jiskřily, kdykoliv jsme rozsvítili petrolejku. Když jsem si přitáhl židli a postavil se na ni, abych si ji prohlédl zblízka, nadávala mi, ale z hnízdečka se ani nehnula. Dědeček říkal, že mi nadává ráda.
* * *
Dědeček řekl, že když Indián myslel „mír“, zdvihl dlaň, že nemá žádnou zbraň. Dědečkovi se to zdálo logické, ale všem ostatním to připadalo hrozně legrační. Dědeček řekl, že když si bílej muž s druhým potřese rukou, tak tím myslí to samý. Jeho slova jsou totiž tak křivácký, že mu nezbejvá nic jinýho než potřást rukou toho, co se prohlašuje za jeho přítele, a vyklepat mu tak z rukávu ňákou zbraň. Dědeček o podávání rukou nestál, říkal, že nikdy nechtěl, aby něco vypadlo z rukávu člověka, kerej ze sebe dělá přítele. Podávání rukou bylo výrazem nedůvěry ve slovo člověka. Což je rozumné.
* * *
Já jsem zase dal Vrbovýmu Johnovi pětník a volskou žábu. Tu neděli, kdy jsem to přinesl, si Vrbovej John pověsil kabát na strom, kde na nás čekal. Nepozorovaně jsem mu strčil pětník a volskou žábu do kapsy. Byla to velká žába. Chytil jsem ji v potoce a pak ji krmil brouky, až z ní byl žabí obr. Vrbovej John si oblékl kabát a šel do kostela. Kazatel vyzval shromáždění, aby sklonilo hlavy k modlitbě. Bylo takové ticho, že jste mohli slyšet, jak lidi dýchají. Kazatel řekl: „Pane…,“ a volská žába řekla: BRRRRREKK!“ hluboce a nahlas. Všichni vyskočili a kdosi vyběhl z kostela. Jeden chlápek vykřikl: „Bóže všemohoucí,“ a jedna paní zaječela: „Chvalte Pána!“
* * *
Napsat komentář