Po probuzení z malé smrti každý vyvolený pozná, že nadešel jeho čas. Pozná, že tento vzestup a pád slunce bude jeho poslední. Po něm neodejde s ostatními do Jeskyně chladu, nenarostou mu tukové záhyby pro období spánku, ale svaly a silná hrubá srst, a odejde na poslední hlídku, ze které se nikdy nevrátí. Strážit Awaor před veškerým nebezpečím, které se může objevit. Čelit stále krutější zimě, nepřátelům, krvelačným urughům, a nakonec se odevzdat smrti.
Velmi originální a dobře napsaný příběh z cizího světa. Pěkně byly popsány jeho zvláštnosti a podivnosti, které se velmi logicky odvíjejí od uspořádání sluneční soustavy, ve které se svět Poslední hlídky nachází. Autor se věnuje astrofyzice a díky tomu jsou všechny detaily věcně správné, což oceňuji. Líbil se mi formální jazyk, který Petrásek pro vyprávění použil, k příběhu a k popisované společnosti se velmi hodil. Ačkoliv hrdinové příběhu jsou cizí tvorové, je jeho vyznění velice lidské a i když děj spěje k neodvratnému zániku, neměl jsem na konci pocit zmaru a smutku, ale smíření a naděje.
* * *
Nebe, ač bylo po celý den zatažené, se nyní jako nějakým vyšším zámerem poněkud rozjasnilo, takže nám dovolilo pohlédnout na hvězdy. Mehsor byl samozřejmě černý jako uhel, ale přesto viditelný; jako černá propast, díra v hvězdném poli. Na jihovýchodě zářil nádherný paprsek Rhúghé… Pené, ani nejmenší z Měsíčních sester, Ocina, vidět nebyly. My se však přišli poklonit jediné hvězdě, Krvavé. Krvavá je nejjasnější z hvězd, je obávanou strážkyní života a smrti… a boje především.
* * *
Ještě jsem naživu. Je jasno. Jasno a mráz. Staré s scrvklé slunce už poodešlo Mehsor. Kloní se k západu, ale ještě pořád nahlíží do mojí jeskyně. Jako kdyby se ptalo, zda jej ještě někdy uvítám svými věčnými otázkami, jestli tu ještě budu, až se ukáže příště. Odpověď samozřejmě zná.
Jeho paprsky v sobě pořád chovají nádech života, jak se lesknou a tančí na ledových krystalech a bodají do očí. Bodají, ale už nehřejí. Je zima. Je doopravdy zima.
* * *
Napsat komentář