Mám rád Murakamiho mísení běžných každodenních příhod s fantastičnem, mystičností a nelogickými či nepravděpodobnými zápletkami. Osm povídek v útlé knížce vypráví v první osobě o různých malých drobných událostech a příhodách ze života. Polštář z kamení, příběh o zvláštní dívce, píšící básně tanaka, jejíž jméno ani podobu si již autor nepamatuje, ale strávil s ní jednu neobvyklou noc. Neuskutečněný koncert a zvláštní stařík. Je to kruh, co má spoustu středů, ale žádný obvod. O Beatles a o lásce, která musí rozeznít malé zvonky v uších. A noire závěr poslední povídky mě zamrazil až do morku kostí.
Povídky nejsou tak dobře vypointované jako v jiných knihách, dvě nebo tři mě příliš neoslovily, ale ty zbylé pro mě měly silnou sugestivní atmosféru. Užívám si Murakamiho schopnost jednoduchými trefnými slovy jasně vyjádřit složité věci, poetická přirovnání a pohledy pod povrch. Baví mě, jakou náladu ve mně jeho vyprávění probouzejí. Touhu poslechnout si s velmi ošklivou ženou Schumanna a jeho Karneval. Zavřít oči a nechat se masírovat mluvící opicí a popíjet s ní pivo. Nechat se zostudit neznámou ženou v baru a cítit pak příval zmatu a trapnosti, cítit v ústech něco opravdu moc hnusného, co nejde spolknout ani vyplivnout.
Kniha má velmi vydařený a trefný doslov Jana Bělíčka.
* * *
Jde jenom o pár bezvýznamných událostí, co se přihodily během mé nanicovaté existence. Z dnešního pohledu se jedná jen o malé epizodní odbočky. I kdyby se neudály, na mém současném životě by se tím nezměnilo nejspíš skoro nic. V určitých chvílích se mi ale ty vzpomínky vrací, nejspíš pěkně dlouhými a dalekými cestami. A vždycky mi pak až překvapivou silou rozechvějí mysl. Tak jako noční vítr pozdě na podzim, který rozvíří listí pod stromy, naráz skloní k zemi traviny na celé pláni a prudce zabouchá dveřmi všech domů kolem.
* * *
To slaboulinké vědomí nepatřičnosti. Dojem, že má osoba jakožto obsah neladí se schránou, v které se momentálně octla, nebo že v určitou chvíli byla narušena potřebná a žádoucí integrita. Což se tu a tam stává.
* * *
Myslím, že dřív nebo později bychom se spolu stejně rozešli. Na druhou stranu mám na těch pár let, co jsme spolu byli, jenom ty nejlepší vzpomínky. Byla moje první a měl jsem ji rád. A právě od ní jsem se taky (z největší části) dozvěděl, jak vlastně vypadá ženské tělo. Zažili jsme spolu spoustu nových věcí. A strávili jsme spolu skvělé chvíle, jaké se nejspíš nedají zažít nikdy jindy, než když člověku ještě nebylo dvacet.
Jenomže — a těžko se mi to po tom všem říká — ty zvláštní zvonky v uších mi nakonec nedokázala rozeznít. Ať jsem napínal sluch sebevíc, jejich zvuk jsem nezaslechl zkrátka nikdy. Což mi bylo moc líto. S tou, kterou jsem potkal v Tokiu, mi ale všechno vyzvánělo, jak má být. A na to je člověku veškerá logika a morálka krátká. Je to něco, co se vám samo od sebe buď děje, nebo neděje někde v nejhlubších vrstvách vědomí, nebo snad duše, a svým úsilím na tom nezměníte vůbec nic.
* * *
Napsat komentář