Na jeden z úplně prvních postapokalyptických románů vydaný již v roce 1949 jsem byl zvědavý. Začátek knihy poměrně dobře buduje atmosféru, hlavní hrdina Ish přečká na odlehlé chatě záhadnou těžkou nákazu, aby později zjistil, že většina lidstva nemoci podlehla. V průběhu zkoumání opuštěného světa se postupně začíná pasovat do role jakéhosi nadřazeného a vyvoleného pozorovatele, kterého se zánik lidské společnosti jakoby netýká. Líčení toho, jak se svět pozvolna proměňuje, domácí zvířata opět divočí nebo vymírají a proměňuje se krajina, mě bavilo.
Postupně se několik přeživších lidí spojí do malé komunity a v knize sledujeme jejich příběhy a příběhy jejich dětí.
Vyprávění je podivně těžkopádné a myšlenkové pochody protagonistů zvláštně nelogické. Příběh se hemží faktickými nesmysly, lidé se živí 20 let starými konzervami, jezdí stále funkčními starými automobily na několik desítek let starý benzín a kouří staré cigarety. A že by měli lidé rodičovské city úplně otupělé a smrt svých dětí přecházeli mávnutím ruky a raději řešili kopání studny (kterou stejně nikdy nedokončí)? A stále omílaný symbol kladiva coby starého světa byl pro mě hodně nepřesvědčivý.
Z nadřazeného Ishe se vyklube pouze velký kecal, který není schopen své názory obhájit ani sám před sebou a v komunitě neumí prosadit žádný nápad. Je sice pravda, že dokud něco alespoň nějak a bez námahy funguje, tak se většina lidí nedokope vymyslet a udělat něco jiného nebo lepšího. Ostatní přeživší jsou ovšem popisováni jako tak tupá slaboduchá tlupa žijící pouze z minulosti, až se tomu dá těžko věřit. A chudák přivandrovalý nemocný Charlie, kterého komunita dost nesmyslně a zkratkovitě popraví? To už bylo na můj vkus příliš.
V době svého vydání snad byla kniha průkopnická a měla kniha čtenářům co dát, dnes už je ovšem postapo žánr mnohem dál.
Napsat komentář