Ostře sledované vlaky.Nesmírně zvláštním a poetickým způsobem vyprávěná novela mi i při několikátém čtení opět učarovala. V dlouhých souvětích se na mě postupně zdánlivě bez ladu a skladu, živelně, ale úchvatně linul příběh Miloše Hrmy, vyprávění o jeho službách na malém nádraží, o jeho lásce k Máše (… a podívala se mi do očí, a že to bylo v příkopě, ve vysoké lebedě, nastavil jsem ústa a skrz ten natřený drát jsme se políbili, a když jsme otevřeli oči, ona měla na ústech takovou červenou kundičku a já taky, rozesmáli jsme se a od té doby jsme byli šťastni.) a o jeho milostných trampotách, o přednostovi stanice, jehož vysněná kariéra drážního inspektora se hroutí (Inspektorská zahrádka je v prdeli!), o bonviánském výpravčím Hubičkovi a o orazítkované zadnici telegrafistky Zdeničky.

A tyto kouzelně milé scény jsou mistrně pospojovány s úplně stejně půvabně vyprávěnými obrazy hrůzy, sebevraždy (A vložil jsem obě ruce do horké vody, díval se, jak zvolna ze mne vytéká krev, jak je voda růžová, jak ale pořád ta červená krev tak znatelně proudí, jako by mi ze zápěstí někdo vytahoval dlouhý, pérující červený fáč, tančící závojíček…), strachu, bombardování Drážďan (Měli jste sedět doma, na prdeli…), vypíchaných očí, smrti (Rozpřáhl jsem ruce a lehl si na záda, koutkem úst mi tekla krev a hruď jsem měl plnou ohně. A najednou jsem uviděl to, co asi pořád viděl pan výpravčí Hubička, že jsem ztracený, že mohu jedině čekat, až ten vlak vyletí do povětří, že kdyby nic jiného, tedy jen tohle mi v téhle situaci musí stačit, protože nic mne nemůže čekat než smrt, buďto umřu na průstřel, nebo mne najdou a Němci mne pověsí nebo zastřelí, tak jak to mají zvykem.).

Hrabal byl geniální, jeho vypravěčské umění a poetiku miluju.