Knížka slavného britského tvůrce přírodovědných filmů nevyznívá příliš optimisticky. Tématicky je rozdělená do tří částí. Na začátku postupně prochází Attenboroughovou televizní a filmovou kariérou, ukazuje zajímavé střípky a zážitky z divočiny na celém světě. Postupně si však všímá, jak divočina a biodiverzita čím dál tím rychleji mizí a je více a více zřejmější, že jsme svědky počínajícího historicky šestého velkého vymírání druhů.
V krátké, ale o to děsivější druhé části, je vylíčená vize toho, co přírodu a lidstvo čeká v příštích sto letech. Čtení je to hodně pochmurné a neradostné. Pokud má Attenborough pravdu – a při jeho ohromných znalostech a zkušenostech, navíc podložených množstvím odborných studií, nemám důvod o jeho slovech pochybovat –, stojí ekosystémy Země díky změnám klimatu a lidskému neuváženému drancování přírodních zdrojů jak v mořích tak i na souši už jen krůček od obřího kolapsu.
V závěru knihy jsou nastíněny cesty, kterými by se lidstvo mělo ubírat, aby blížící se katastrofu odvrátilo. Bohužel tato část mi přišla jako nejslabší, z větší části založená na zbožných přáních, často až za hranou utopie. Navrhuje různá řešení, která snad v omezené lokální míře fungovat mohou (například skleníky vytápěné geotermálními vrty, úplná recyklace všech plastů, upouštění od masité stravy, opětovné přenechávání zemědělské půdy divočině), ale celosvětově jsou absolutně neaplikovatelná, a to jak prakticky, tak i politicky. Autor automaticky předpokládá, že celý svět přijme tuto zelenou myšlenku za svou, uskromní se a okamžitě jí začne aplikovat. Bez ohledu na dramatické technologické a ekonomické dopady. Což je naivní skutečně až přespříliš.
Ale tím silněji a mrazivěji mě kniha zasáhla. Protože předestírá, že jediný způsob, jak odvrátit nepředstavitelnou globální katastrofu, je pouhopouhá utopie, která v celosvětovém měřítku nikdy nedosáhne naplnění.
Napsat komentář