Po přečtení ohromující ságy Vzpomínka na Zemi jsem po další knize Liou Cch’-sina sáhl téměř bez rozmýšlení. Po výbuchu blízké supernovy jsou všichni lidé na Zemi starší 13 let odsouzeni k tomu, že během několika měsíců zemřou a svět zůstane pouze dětem. Ačkoliv se jedná o vědecký nesmysl, jde o zajímavý nápad a já čekal napínavý příběh a byl jsem zvědavý, jak děti budou nebo nebudou schopné postarat se samy o sebe a o celou planetu. Ale nestačil jsem se divit.
Místo napínavého příběhu a boje o přežití a zachování alespoň nějaké civilizace se na stránkách knihy rozvíjela absolutně surreálná utopie, naprosto nevěrohodné chování jak dětí, tak i dospělých. Myšlenka, že všichni lidé, kteří jsou odsouzeni ke smrti, se spořádaně a bez jakýchkoliv nepokojů seberou a nechají se hromadně odvézt na jakási shromaždiště, kde bok po boku – jako na jatkách – vypustí duši, může asi napadnout pouze někoho, kdo má mozek vymytý čínskou propagandou. Děti po zmizení svých rodičů okamžitě jako roboti začnou vykonávat svá povolání, ani stopa po nějakém smutku nebo stesku po svých rodinách a dřívějším životě. S tak plochými postavami se jednoduše nedá ztotožnit.
A druhá půlka knihy už byla naprosto mimo mé chápání. Autor úplně opustil linku reálného fungování dětského světa, která mohla být zajímavá a začal používat absolutně nelogické motivy chování. Řešily se zde až do nejtitěrnějších detailů různé hry, od těch úplně dětských s hračkami, až po válečné běsnění mezi státy včetně atomových zbraní, a malí vojáci a jejich velitelé stále řešili desetitisíce mrtvých a vzájemné skóre bez jakýchkoliv emocí či pohnutí.
Autor v knize vzpomíná Goldingova Pána much, kterým se zjevně inspiroval a který mně přišel velmi slabý a odtržený od reality. Ale Věk supernovy je ještě větší slátanina. Horší hodnocení jsem knize nedal pouze kvůli pěknému námětu a úplnému začátku, kdy to ještě vypadalo na zajímavý příběh.
Napsat komentář