Sáhl jsem po krátké době po další sci-fi, opět od světoznámého autora, a opět jsem byl (stejně jako u Simaka) poměrně zklamán. Knížka z daleké budoucnosti se začíná odvíjet zajímavě a čtivě. Odehrává se v prostředí, které je mixem dvou světů, o nichž jsem již četl – světa z Orwellova románu 1984 a Clarkova věčného města Diasparu. I v tomto románu Lidé žijí prakticky věčně. Ovšem jenom jedna jejich rasa, díky vyspělému genetickému inženýrství. Ostatní, nedlouhověcí, jim slouží jako svým polobohům, jsou pečlivě hlídáni (=šmírováni) a jejich rozmnožování je přísně řízené. To se jim pochopitelně příliš nelíbí a tak, v součinnosti s podzemním hnutím kyborgů, se pokusí staré pořádky zvrátit.

Až do závěrečných pasáží jsem se poměrně dobře bavil, prostě sci-fi, jak má být. Jenže ten závěr. Ach ten závěr… Závěrečný hloupý útěk hlavních hrdinů a jejich finální konfrontace se svými pány byl napsaný přímo úděsně. Žádný pořádný nápad, spousta prázdných zbytečných slov bez momentu překvapení a zakončení do ztracena. Kdyby Herbert žádný závěr nepsal a nechal konec otevřený, udělal by podle mého názoru líp.