To, že se na Aljašce pořádají závody psích spřežení, jsem věděl. Tomu, že tam závodí chodci a lyžaři, bych se nepodivoval. Ale že se někdo vypraví do hájemství věčné zimy a sněhu na kole, tomu se mi ze začátku ani nechtělo věřit. Přesto se už dlouhou řadu let na Aljašce jezdí extrémní závod Iditarod Trail Invitational, ve kterém se několik desítek odvážlivců pouští na speciálně pro sníh upravených bikecích na trať dlouhou celých tisích mil.
Často bojují se silným větrem, sněžením, závějemi. Mnohdy bývá extrémní mráz s teplotami klesajícími pod −40 °C, kdy se duše kola samy od sebe rozpadají a jakýkoliv dotyk holé pokožky s kovem je odměněn okamžitým omrznutím. Dobrodruzi přespávají buď v řídce rozmístěných vesničkách po trase, v opuštěných polorozpadlých srubech nebo bivakují přímo na trase ve sněhu. Závod má minimální pořadatelské zajištění, takže každý problém na trase se může velmi snadno změnit v boj o život. Do cíle mají šanci se dostat pouze ti nejlépe připravení, a to nejen po fyzické stránce, ale hlavně psychicky.
Jan Kopka jel závod Iditarod v roce 2007 a napsal o svém zážitku krásnou knížku. O tom, že není důležité vyhrát, ale dojet do cíle. Užívat si samotu, nádhernou aljašskou přírodu a společnost Aljašanů, kteří jsou neuvěřitelně milí a ochotní a pomoc člověku v nesnázích považují za naprostou samozřejmost. O tom, že závod přinutí každého sáhnout si až na úplné dno a dozvědět se něco i sám o sobě.
Napsat komentář