Krátká, ale mistrně napsaná novela. Vypráví příběh dvou přátel, námezdních dělníků, prohnaného George a siláka Lennieho, povahově i intelektuálně naprosto rozdílných, ale přesto pevně semknutých. I díky společnému snu vydělat si na malé hospodářství, mít malý domeček s kouskem pole, krávu, pár prasat, louku s vojtěškou pro králíky… Ale cesta k naplnění takových přání bývá dlouhá a trnitá a jen málokdo dokáže sen proměnit ve skutečnost.
Rubrika: Recenze (Strana 2 z 17)
Na jeden z úplně prvních postapokalyptických románů vydaný již v roce 1949 jsem byl zvědavý. Začátek knihy poměrně dobře buduje atmosféru, hlavní hrdina Ish přečká na odlehlé chatě záhadnou těžkou nákazu, aby později zjistil, že většina lidstva nemoci podlehla. V průběhu zkoumání opuštěného světa se postupně začíná pasovat do role jakéhosi nadřazeného a vyvoleného pozorovatele, kterého se zánik lidské společnosti jakoby netýká. Líčení toho, jak se svět pozvolna proměňuje, domácí zvířata opět divočí nebo vymírají a proměňuje se krajina, mě bavilo.
Postupně se několik přeživších lidí spojí do malé komunity a v knize sledujeme jejich příběhy a příběhy jejich dětí.
Okouzlující příběh s originálním námětem. V období na sklonku mezolitu a v počátcích neolitu dochází v oblasti dnešního Lipna ke střetu různých kultur, lovců sběračů s prvními pastevci a zemědělci. Lovec sestřelí bílou labuť, která se promění v krásnou ženu. Ženu, která vůbec není podobná ostatním Říčním lidem, ke kterým patří i Lovec. Ani vzhledem, ani myšlením. Říční lidé uvažují a hovoří jednodušeji a v kratších větách. Labuť již přemýšlí a mluví v širších souvislostech a dokonce zpívá zvláštní písně. Říční lidé se jí bojí, ale zároveň jsou jí fascinováni.
Už samotná obálka, vazba a sazba knihy je promyšlený elegantní umělecký skvost. A co teprve samotný obsah! Těžko věřit, že tak vyzrálé, propracované a dramaturgicky perfektně poskládané dílo je autorovou prvotinou.
Co se dělo v koncentračních táborech už popsalo mnoho autorů. Ale jak se odvíjely životy té hrstky Židů, kteří nacistické peklo přežili a vrátili se domů? Jeden takový příběh se dozvíme z vyprávění hlavního hrdiny, Petra Steina. Utekl z pochodu smrti a s velkým štěstím přežil návrat do Prahy. Jediné, co si přál, byl klid a návrat k původnímu životu.
Čekal jsem od této knihy popisy ruské divočiny, zážitky lovců z rozlehlé tundry. Místo toho jsem dostal obraz zaostalého ruského venkova a šlechtice-statkáře potloukajícího se krajinou s puškou a služebnictvem, lovícího tetřevy a zážitky ze setkání s všelijakými lidmi.
Nevolnictví, bída, utrpení, hlad, zlovůle pánů, bezohlednost, chamtivost… Udělalo se mi zčásti smutno a z části i špatně z toho, že ruská povaha byla a je stále stejná. Šlapat na ty pod sebou a sdírat z nich kůži, pochlebovat těm nahoře. A prostý ruský mužik je se vší bídou smířený. Pán dal, pán vzal, tak to chodí.
Další soubor povídek o přírodě a divokých zvířatech mého oblíbeného spisovatele. Tentokrát jsou příběhy hodně rozmanité. Knížka se věnuje převážně vlkům, ale skvěle líčí i podrobnosti ze života jelenů, zajíců, potkanů či divokého skotu. Opět jsem žasl, co všechno dokázal Seton o životě zvířat vypozorovat. O životě v divočině jsem se dozvěděl mnoho nového. Tentokrát se ale hodně věnoval i pohnutkám a motivacím lovců těchto zvířat a jejich stopování.
Prvotina Jiřího Březiny mě svým námětem příliš nezaujala. Malé dívce se před lety v malé obci prý zjevil anděl a mladý začínající novinář postupně zjišťuje, jak to bylo doopravdy. Ale protože mám rád Březinův styl psaní a jeho následující knihy s mi líbily, pustil jsem se i do této.
Četl jsem její druhé revidované proškrtané vydání a bylo to dobře. Sice se v příběhu objevují zajímavé uvěřitelné postavy, dobré dialogy i atmosféra, ale i tak mi první půlka knihy připadala zbytečně zdlouhavá, rozvleklá a nezáživná. A motiv ukrývaného tajemství, které znají všichni okolo kromě čtenáře, nemám rád.
Nesmírně zvláštním a poetickým způsobem vyprávěná novela mi i při několikátém čtení opět učarovala. V dlouhých souvětích se na mě postupně zdánlivě bez ladu a skladu, živelně, ale úchvatně linul příběh Miloše Hrmy, vyprávění o jeho službách na malém nádraží, o jeho lásce k Máše (… a podívala se mi do očí, a že to bylo v příkopě, ve vysoké lebedě, nastavil jsem ústa a skrz ten natřený drát jsme se políbili, a když jsme otevřeli oči, ona měla na ústech takovou červenou kundičku a já taky, rozesmáli jsme se a od té doby jsme byli šťastni.) a o jeho milostných trampotách, o přednostovi stanice, jehož vysněná kariéra drážního inspektora se hroutí (Inspektorská zahrádka je v prdeli!), o bonviánském výpravčím Hubičkovi a o orazítkované zadnici telegrafistky Zdeničky.
V podstatě vše, co jsem napsal při hodnocení prvního dílu série Freyja & Huldar, platí i pro jeho pokračování. Ze začátku se příběh zajímavě rozjíždí, ale opět se utopí v osobních vztazích, nelogičnostech a vyšetřovacích chybách. Postavy jsou prkenné, mají těžko uvěřitelné jednání a v podstatě všechny mi byly nesympatické. U rádoby dramatického závěru jsem nepociťoval žádné napětí a u závěrečného přiznávacího monologu jsem jen protáčel oči. Jediné pozitivum vidím v poznávání islandských reálií (jsou-li ovšem autentické) a v tom, že Klára Cibulková načetla tento díl mnohem lépe než první knihu.
Bývalý novinář a zavedený autor béčkových krváků (píšící pod pseudonymem František Kotleta) se pustil do seriózní literatury, a to velmi zajímavým počinem. Coby bruntálský rodák se zamyslel nad tím, jak by to v naší republice vypadalo, kdyby neproběhl poválečný odsun, a co by se díky tomu dělo před prvními svobodnými polistopadovými volbami. Jak by se Němci v česko-polském pohraničí, kterých by bylo více než milion, hlásili o svá politická práva, a jak by na to reagovali Češi. A v této rozjitřené situaci je zavražděn bývalý inspektor Gestapa. To vše vyprávěno v první osobě postavou mladého krajánka, novináře z Lidových novin.