Rubrika: Recenze (Strana 2 z 17)

Bezčasí. Dvanáct hodin, během kterých se svět mění k nepoznání a mrtví neumírají. Pod neskutečně nízkým červeným nebem bohové ztrácí svou nesmrtelnost a kráčí mezi lidmi. Kdokoliv boha zabije, sám se bohem stane. Píše se rok 1932 a kněžka Dorota se v Brně ocitá ve víru událostí, které změní osud nejenom jí samé a jejím blízkým, ale i bohům. Velmi originální a výborné zpracovaný příběh, navíc odehrávající se v mém milovaném Brně. Chrám boha smrti stojící nad městem namísto Petrovu, svižné dialogy, odsýpající děj, přímý nezdvořilý sympaťák Šimon, několik zajímavých zvratů a překvapivé vyústění. Parádní akční nářez.

Byl jsem moc zvědavý na druhou část knihy odehrávající se po sto letech v čase apokalyptické pandemie. Bohužel přišlo těžké vystřízlivění. Autorce zjevně došla invence a nepřipojila nový příběh z blízké budoucnosti. Místo toho se rozhodla pro otřepané cestování v čase, nesmyslné paradoxy, vyprávění téhož příběhu ve stejných kulisách podruhé, pouze s mírnými obměnami a nesympatickými hlavní postavami, které se chovají jako banda trotlů. Z příběhu se stává laciný krvák, ve kterém nechybí krvelačná monstra. Závěr je vyložené uspěchaný, nepropracovaný a nedomyšlený. Velká škoda promrhaného potenciálu zajímavého světa.

Chceš-li být šťastný, zjisti, co miluješ ze všeho nejvíce.

Velmi zvláštní poetický příběh o svobodě, lásce, volnosti, o tom, že když opravdu chceme, můžeme dokázat velké a snad i nemožné věci, které nás povznesou. O tom, že máme být sami sebou a nenechat se vláčet davem. Vyprávěno hodně zvláštním až těžkopádným jazykem. Hodně zmatený jsem byl z pasáže o Rackově zbožštění, o cestování prostorem i časem. Celou dobu jsem se nedokázal na příběh správně napojit.

Co se mi nelíbilo byla část, kde se vykládá, že tu svou objevenou pravdu musí Racek za každou cenu předložit ostatním a že pokud nejsou úplně zaslepení, tak ji přece musí převzít za svou. Dost mi to zavánělo mesiášským komplexem. Jistota, že má pravda je ta jediná na světě a Racek ji musí hlásat a obrátit všechny ostatní na svou víru. Co je špatného na tom být obyčejný racek, který neumí bezvadně létat, ale ani po tom netouží a je jinak spokojený? To, co znamená svoboda a volnost pro mě, se přeci nemusí slučovat se stejným významem u někoho jiného. Učit ostatní létat až do nebes je v pořádku, ale nutit jim své názory jako jediné správné už je špatně, nehledě na vznešený cíl.

I po několika dnech po přečtení vlastně nevím, co si mám o knize myslet a cítím takovou divnou nepříjemnou pachuť.

Hodně zajímavě a neotřele pojatá zombie apokalypsa. Ze zemřelých lidí se klasicky stávají tupí nemyslící vše živé žeroucí povstanci, ale kupodivu je to jen přechodné stádium. Z některých se totiž stanou kvazi, vegetariáni, prakticky nesmrtelní tvorové s vylepšenými fyzickými i mentálními schopnostmi, zato s oploštěnými emocemi. Bavilo mě poznávat zákonitosti života kvazi a jejich soužití s lidmi. Mají kvazi právo na existenci nebo ne? Měli by je lidé vyhladit, nebo by se jimi raději měli stát? Detektivní zápletka s hledáním smrtícího viru neštovic zabudovaná do příběhu je vesměs průměrná, ale příběh má svižné a chytře napsané dialogy (nejen) mezi Denisem a Michailem. Výborné byly retrospektivní vložky z předešlého života hlavního hrdiny. I atmosféra postapokalyptické Moskvy byla silná.

Co mě hodně mrzí je, že Lukjaněnko je zaslepený válečný štváč (morální dilema). Knížku jsem si koupil jen proto, že její vydavatel se zavázal, že výtěžek z jejího prodeje nepůjde na autorovo konto, ale na sbírku „Pomoc Ukrajině“.

Mám rád Murakamiho mísení běžných každodenních příhod s fantastičnem, mystičností a nelogickými či nepravděpodobnými zápletkami. Osm povídek v útlé knížce vypráví v první osobě o různých malých drobných událostech a příhodách ze života. Polštář z kamení, příběh o zvláštní dívce, píšící básně tanaka, jejíž jméno ani podobu si již autor nepamatuje, ale strávil s ní jednu neobvyklou noc. Neuskutečněný koncert a zvláštní stařík. Je to kruh, co má spoustu středů, ale žádný obvod. O Beatles a o lásce, která musí rozeznít malé zvonky v uších. A noire závěr poslední povídky mě zamrazil až do morku kostí.

Pokračovat ve čtení

Krátká, ale mistrně napsaná novela. Vypráví příběh dvou přátel, námezdních dělníků, prohnaného George a siláka Lennieho, povahově i intelektuálně naprosto rozdílných, ale přesto pevně semknutých. I díky společnému snu vydělat si na malé hospodářství, mít malý domeček s kouskem pole, krávu, pár prasat, louku s vojtěškou pro králíky… Ale cesta k naplnění takových přání bývá dlouhá a trnitá a jen málokdo dokáže sen proměnit ve skutečnost.

Pokračovat ve čtení

Na jeden z úplně prvních postapokalyptických románů vydaný již v roce 1949 jsem byl zvědavý. Začátek knihy poměrně dobře buduje atmosféru, hlavní hrdina Ish přečká na odlehlé chatě záhadnou těžkou nákazu, aby později zjistil, že většina lidstva nemoci podlehla. V průběhu zkoumání opuštěného světa se postupně začíná pasovat do role jakéhosi nadřazeného a vyvoleného pozorovatele, kterého se zánik lidské společnosti jakoby netýká. Líčení toho, jak se svět pozvolna proměňuje, domácí zvířata opět divočí nebo vymírají a proměňuje se krajina, mě bavilo.

Postupně se několik přeživších lidí spojí do malé komunity a v knize sledujeme jejich příběhy a příběhy jejich dětí.

Pokračovat ve čtení

Okouzlující příběh s originálním námětem. V období na sklonku mezolitu a v počátcích neolitu dochází v oblasti dnešního Lipna ke střetu různých kultur, lovců sběračů s prvními pastevci a zemědělci. Lovec sestřelí bílou labuť, která se promění v krásnou ženu. Ženu, která vůbec není podobná ostatním Říčním lidem, ke kterým patří i Lovec. Ani vzhledem, ani myšlením. Říční lidé uvažují a hovoří jednodušeji a v kratších větách. Labuť již přemýšlí a mluví v širších souvislostech a dokonce zpívá zvláštní písně. Říční lidé se jí bojí, ale zároveň jsou jí fascinováni.

Pokračovat ve čtení

Už samotná obálka, vazba a sazba knihy je promyšlený elegantní umělecký skvost. A co teprve samotný obsah! Těžko věřit, že tak vyzrálé, propracované a dramaturgicky perfektně poskládané dílo je autorovou prvotinou.

Co se dělo v koncentračních táborech už popsalo mnoho autorů. Ale jak se odvíjely životy té hrstky Židů, kteří nacistické peklo přežili a vrátili se domů? Jeden takový příběh se dozvíme z vyprávění hlavního hrdiny, Petra Steina. Utekl z pochodu smrti a s velkým štěstím přežil návrat do Prahy. Jediné, co si přál, byl klid a návrat k původnímu životu.

Pokračovat ve čtení

Čekal jsem od této knihy popisy ruské divočiny, zážitky lovců z rozlehlé tundry. Místo toho jsem dostal obraz zaostalého ruského venkova a šlechtice-statkáře potloukajícího se krajinou s puškou a služebnictvem, lovícího tetřevy a zážitky ze setkání s všelijakými lidmi.

Nevolnictví, bída, utrpení, hlad, zlovůle pánů, bezohlednost, chamtivost… Udělalo se mi zčásti smutno a z části i špatně z toho, že ruská povaha byla a je stále stejná. Šlapat na ty pod sebou a sdírat z nich kůži, pochlebovat těm nahoře. A prostý ruský mužik je se vší bídou smířený. Pán dal, pán vzal, tak to chodí.

Pokračovat ve čtení

Další soubor povídek o přírodě a divokých zvířatech mého oblíbeného spisovatele. Tentokrát jsou příběhy hodně rozmanité. Knížka se věnuje převážně vlkům, ale skvěle líčí i podrobnosti ze života jelenů, zajíců, potkanů či divokého skotu. Opět jsem žasl, co všechno dokázal Seton o životě zvířat vypozorovat. O životě v divočině jsem se dozvěděl mnoho nového. Tentokrát se ale hodně věnoval i pohnutkám a motivacím lovců těchto zvířat a jejich stopování.

Pokračovat ve čtení