Vyrazili jsme si na dva dny do Rakouska. V plánu bylo pořádně si během dvou dnů zalézt na peilsteinském vápenci po dobře odjištěných cestách. Sice panovalo úmorné vedro, ale to nám na nadšení neubralo. Začali jsme v sektoru N na mé oblíbené věži Cimone cestou N66 NO-Kante, 5+. Nástup přes první dvě expresky je poměrně morálový, ale lézt zbytek cesty už je čirá radost, natáhli jsme si jí nejdřív já a pak i Eliška.

Ačkoliv byl všední den, v oblíbených sektorech bylo dost plno. Jako další cestu jsme nakonec po delším hledání zvolili komín v zadní části sektoru Miste, cestu P52 Peterka-Hermann-Steig, 5+. Klíčová plotna byla hodně nepříjemná a výlez k prvnímu štandu s jištěním daleko od sebe byl také poměrně strašidelný. Místy jsme se museli prodírat i travnatými úseky.

První délku jsme si postupně vytáhli já i Eliška a abychom si procvičili vícedélkové jištění, rozhodli jsme se pustit i do druhé délky, na konci kombinované s cestou P53 Dr. Faust, 5+. Ta se nám líbila velice, lezli jsme mírným převisem, těsným komínem a pak po dobré skále až ke slaňáku. Na sedáku jsem nahoru táhl druhé 60metrové lano a nahoře už jsem jeho váhu dost pociťoval, ale udělal jsem dobře, protože takto jsme mohli slanit najednou až na zem a schovat se pod převisem před pořádnou bouřkou se slejvákem, která se z ničeho nic přihnala.

Zároveň se skokově změnila i předpověď počasí a celý zítřejší den tu mělo pršet. Původně jsme měli v plánu přespat tu někde na louce nebo v kempu a lézt i další den, bylo však třeba program změnit. V České republice mělo být počasí příznivější, tak jsme hned nasedli do auta a jeli zpátky do vlasti. Přespali jsme v malém příjemném vesnickém kempu U Švestků v Čížově, bydleli jsme tu v útulné maringotce vytapetované květinovými tapetami. Ráno jsme odjeli do nedalekého Vranova nad Dyjí lézt na Vranovskou skálu.

Jedná se o nádherný kompaktní skalní masiv přímo ve městě u řeky Dyje. Pozemní stanoviště jsou sice v nepříjemně příkrém svahu, ale cesty jsou perfektně odjištěné, všude jsou osazené slaňáky a lezení v mírně převislé stěně je tu jedna radost. K dispozici je i kvalitně zpracovaný průvodce. Tahání cest bylo tentokrát skoro výhradně na Elišce, protože jsem se necítil dobře z únavy, horka a navíc mě u skály ještě poštípaly vosy. Ale i tak jsme přelezli většinu cest, které na skále jsou, a ještě jsme se stihli během přicházejícího deště vykoupat v ledové řece a mohli jsme pozorovat, jak se nad vodou mezi postupně žloutnoucími listy stromů válí kotouče mlhy.

Sice jsme během celých dvou dnů nenafotili ani jednu fotku, ale posbírali jsme spoustu nových silných zážitků. Oba dva dny lezení jsme si moc užili.