Rakouské klettersteigy

Konečně přišlo do Evropy pěkné letní počasí. Jenže dovolená už se pomalu nakláněla ke konci a na vytoužené a plánované švýcarské čtyřtisícovky už bychom neměli kdy, většinu času bychom strávili přejezdem v autě. Dvojitý Großglockner, nejprve cestou Meletzkigrat a potom krásným, ale už těžším hřebenem Stüdlgrat, Eliška vetovala, na lezení v údolí bylo moc horko, na tradiční cesty letos nemáme moc nalezeno… Těžký výběr. Nakonec jsme se coby rozumný kompromis rozhodli vylézt si klettersteigy v Rakousku, o kterých už dlouho mluvíme, Königsjodler na Hochkönig a Johann na Dachstein.

Ve středu odpoledne už jsme krájeli kilometry rakouské dálnice až do sedla Dientner Sattel, kde jsme, jak jsme si při výletech ve dvou oblíbili, pohodlně přespali v autě na silničním odpočívadle. Budíček byl ráno v půl páté. Rychlá snídaně, přejezd do sedla a už jsme na čelovky šlapali nahoru. Asi osm set výškových metrů k nástupu jsme ušli za hodinu a půl, chvíli jsme se mašlili do úvazků a v půl osmé už jsme zaklesli karabiny ferratových setů do prvního ocelového lana. Čekalo nás 700 výškových metrů déčkového klettersteigu Königsjodler, ve skutečnosti to však bylo mnohem víc, protože cesta se vinula po hřebeni nahoru i dolů.

Po cestě bylo několik silových pasáží v kolmé skále se špatnýma nohama, i několik vychytávek, jako třeba lanový most, skluzavka po laně nebo dlouhé překroky přes propasti. Celkově však mám z Königsjodlera spíše rozpačitý pocit. Jeho průstup je příliš dlouhý, než aby byl celou dobu zajímavý (klettersteig jsme šli celkem pět hodin, bez větších zastávek) a dle mého názoru je vedený skálou hodně necitlivě, se záměrem vést v co největší expozici a v co největší možné míře přímo po hřebeni. Jeho tvůrci většinou ignorovali přirozené linie skály a celé lezení působí dost násilně a neharmonicky.

Na konci výstupu se nám otevřel krásný výhled po okolní skalnaté planině, kdysi ledovcové, dnes už pouze s posledními ostrůvky ledu a sněhu. Vymáchali jsme se v ledovcovém jezírku a za necelou půlhodinu vystoupili po strmé pěšině až na samotný vrchol Hochkönigu, kde stojí chata Matrashaus. Vrcholový radler v odpoledním horku úžasně bodnul. Po druhé hodině už jsme vyrazili na sestup. Dolů se sestupuje odporným nekonečným suťoviskem, my jsme navíc záměrně nešli spodní část sestupu shodnou s nástupem na klettersteig (byl nutný prudký výšvih do nástupového sedla), ale sešli jsme do vedlejšího údolí, takže jsme si ještě nějaký ten kilometr nadešli. Suma sumárum, k autu jsme se pořádně zmožení doštrachali po více než 14 hodinách.

Další den jsme na nějaké velké výkony nebyli připravení. Udělali jsme si koupačku v nedaleké řece Salzach a na louce ve stínu stromů jsme střídavě pospávali a četli knížky. Odpoledne jsme se pak přesunuli do Ramsau, abychom příští ráno vyrazili na Dachstein.

Předpověď počasí nebyla ideální, celý den měly průběžně přicházet přeháňky, tak jsme se rozhodli jít jen ten prostřední ze tří na sebe navazujících klettersteigů až na vrchol Dachsteinu, Johanna. Ráno vypadalo počasí celkem slibně. Ani po překonání více než hodinového nástupu pod samotného Johanna se nebe nezatáhlo, tak jsme vyrazili do železa.

Úvodní éčkový převis byl pěkně silový, ale poměrně krátký. Pak už následovala jen spousta krásného exponovaného lezení mistrně vedenou cestou. Ta respektovala přirozené linie kdekoliv to jen bylo možné. Na úplně hladkých plotnách byly žebříky z kramlí, ale to výstupu neubíralo na eleganci, protože se krásně kroutil a vinul stěnou nahoru jako had. Moc času na užívání si cesty jsme neměli, protože se k nám od jihu hnaly těžké mraky a ke konci výstupu na nás spadlo několik kapek, tak jsme chvátali co jsme mohli a konci zajištěné cesty jsme stáli dvě a půl hodiny po nástupu. Nepříznivé počasí ale mělo jednu velkou výhodu – v celé stěně s námi byly během celého výstupu jen tři další dvojice, navíc příjemně pohodové, takže jsme se vyhnuli davovému šílenství, které jsme zažili na Königsjodleru.

Vzhledem ke špatnému počasí už jsme nepokračovali závěrečnou částí až na vrchol Dachsteinu (kde už jsme stejně před nějakým časem byli) a sešli jsme vyrolbovanou cestou po ledovci k horní stanici lanovky. Vzhledem k tomu, že jsme trochu nedomysleli obutí a naše kotníkovky byly po cestě rozbředlým ledovcem úplně promáčené a vzhledem k tomu, že se právě spouštěl déšť, jsme nesešli po svých, ale za hříšné peníze (19,50 € na osobu) jsme sjeli dolů lanovkou. Johann byl krásný výstup, který nám po dlouhém a úmorném Königsjodleru přišel jako pohodová procházka, v poledne už jsme byli zpátky u auta.

Na neděli, poslední den dovolené, už jsme vymysleli jen lehké polezení na protažení v Raxech na perfektně odjištěné stěnce Wasserfall Klettergarten v příjemném prostředí u vodopádu. Vydatná noční bouřka odradila většinu zájemců, a tak jsme měli celé dopoledne skoro celou stěnu jen pro sebe. Brzo odpoledne jsme se sbalili a rozjeli se domů.

Škoda, že nám během letošní dovolené nevyšel, hlavně díky nestálému počasí, výlet na nějakou čtyřtisícovku, ale i tak jsme měli zajímavý a poměrně pestrý program.