Už delší dobu jsme se domlouvali na nějaké tradiční vícedélkové lezení v Dolomitech a nakonec na to i došlo. Dojezdová doba v noci z pátku na sobotu 9 hodin byla celkem v pohodě, a tak jsme ve zbytku noci urazili ještě několik hodin spánku pod širákem, se super probuzením se spacáky pokrytými jinovatkou. První den jsme se pustili do osmidélkové cesty Westkante „Steger“ na Erster Sellaturm, UIAA 4+. Lezení bylo super, až na to, že jsme špatně trefili nástup a v půlce stěny jsme ztratili cestu. Žaba se pak pustil do šestkového převisu po vlastním jištění, nám ostatním stačil na vybání se jeden špatně jistitelný pětkový úsek, a tak jsme raději slanili dolů a vylezli si na menší věžičku pod Erster Sellaturmem.

Druhý den byla hlášená špatná předpověď s možností bouřek, takže volba padla na pohodové jednodélkové lezení na Piz Ciavazes. Pěkně jsme potrénovali na pětkových dobře odjištěných cestách, padla i jedna 6a.

Další ráno jsme vstávali brzo, protože nás čekal zlatý hřeb programu, cesta Daumen Nordkante v masivu Fünffingerspitzen, 9 délek, 350 metrů lezení, UIAA 4. Dvě hodiny nástupu prudkým stoupáním pod lanovkou nás dostatečně zahřálo a tak jsme se hned pustili do lezení, spolu s prvními pasažéry lanovky, kteří si zvolili pohodlnější cestu nahoru. Lezení bylo krásné, vzdušné, většinu cesty jsme postupovali nahoru po hřebeni, takže výhledy byly parádní. Náladu nám kazila pouze neukázněnost ostatních zkušenějších družstev, která se přes nás bezohledně drala, a celkem slušná zima, protože jsme lezli většinu dne ve stínu. Nicméně na vrchol jsme se dostali v pohodě, i když trochu pozdě, protože s vlastním jištěním jsme lezli přece jenom hodně opatrně. Co se hodně protáhlo, bylo slaňování, protože jsme dost obtížně hledali cestu dolů, která nebyla v průvodci přesně popsaná. Nakonec se nám ale úspěšně podařilo doslaňovat až na zem, a tak jsme si mohli z prvního samostatného tradičního lezení přivézt domů parádní zažitky.