Na horolezecký výcvik ve Vysokých Tatrách jsme se chystali s vědomím, že nemáme příliš nadějné vyhlídky na dobré počasí. Ve středu odpoledne jsme nasedli do auta a vyrazili na východ. Slovenští silničáři si vybrali výborný čas a místo na čárování silnice, a tak jsme na parkovišti před hotelem Hútnik v Tatranských Matliaroch zaparkovali až po osmé hodině. Rychle jsme přebalili a rozdělili matroš a v doprovodu mračna hryzajících muchniček jsme vyrazili na Brnčálu. Na chatu jsme dorazili skoro za tmy a po večeři jsme šli hned zalehnout, protože nás čekal časný budíček.

Cesta po hřebeni.

Cesta po hřebeni.

Ráno bylo ještě pěkné počasí, a tak jsme vyrazili na devítihodinový okruh po hřebeni na seznámení se s pohybem ve skalnatém terénu: Brnčála, Biele pleso, Predné kopské sedlo, Jahňací štít, Kolové sedlo, Belasá veža, Malý kolový štít, Zadný Kopiniak, Prostredný Kopiniak, Predný Kopiniak, Kopiniakový hrb, Jastrabí sedlo, Červená dolinka, Brnčála. Spíše než lezeckým terénem jsme se pohybovali v těžších trekových trasách, místy jsme šli zajištěni na lanech, ale spíše jen proto, aby se neřeklo, než z nějaké skutečné potřeby. Večer jsme pak příjemně unavení proseděli u piva.

Jedna z lezeckých pasáží.

Jedna z lezeckých pasáží.

V pátek už sice bylo zataženo, ale nepršelo, a tak se část výpravy vydala přes řetězy do Velké zmrzlé doliny, traverzem do Malé zmrzlé doliny a vylezli jsme si JZ stěnu Jastrabí veže (cestu Ilner-Rülke), což bylo pěkné III–IV čtyřdélkové lezení. Poté, už zase v kompletní sestavě, jsme pokračovali na Jastrabí sedlo, přešli jsme krásně vzdušný SZ hřeben Jastrabí veže, a sestoupili normálkou do Červené doliny a odtud zpět na Brnčálu. Do večeře bylo ještě daleko, a tak jsme se vydali na nedaleký balvan osazený borháky trochu si zalézt a učili jsme se, jak se dělá štand. Před večeří jsme si ještě trochu zabouldrovali.

Další ráno už se špatná předpověď počasí konečně naplnila a my se rozhodovali, zda se máme vydat do mírného deště na plánovanou trasu na Baraní sedlo a přes jižní hřeben na Baraní rohy. Nakonec jsme se odhodlali k odchodu, ale po přelezení řetězů do Velké zmrzlé doliny a výstupu dolinou nahoru do asi 2000 m. n. m. jsme na hranici sněhu před nasazením maček usoudili, že se raději ve střídavém sněžení a dešti vrátíme a nebudeme riskovat nachlazení.

Hustý a vytrvalý déšť.

Hustý a vytrvalý déšť.

Po teplém gáblíku na chatě usedáme ke stolu a dáváme se do učení a cvičení uzlů. Posléze se přesouváme na zastřešenou letní zahrádku a cvičíme štandování při vícedélkovém lezení. Dost se u toho bavíme, ale v reálu by z nás byla dobrá banda sebevrahů. Holt to bude chtít ještě hodně cvičení, abychom si všechny potřebné úkony zautomatizovali.

Deštivé počasí vydrželo až do neděle, a tak jsme si na závěr dali lehkou trasu přes východní Kozí štrbinu a SZ hřeben na Kozí štít, návrat stejnou trasou. Pak už jen oběd, rychle jsme se sbalili a vyrazili dolů k autu a domů. Škoda, že nám nevyšlo hezčí počasí, zalezli bychom si daleko lépe. Na druhou stranu jsme si vyzkoušeli pohyb v mokrém horském terénu, což taky není k zahození a může se nám někdy hodit.