Ferraty na Hohe Wandu

Je sobotní časné ráno, vlastně ještě noc. Hodiny na budově brněnského hlavního nádraží ukazují 4 hodiny. Postupně se v sedmi lidech scházíme kolem dvou aut, dosud neseznámení se seznamují, rovnáme batohy do kufrů a vyrážíme směr Rakousko, přírodní park Hohe Wand. I přes nepříznivou předpověď počasí doufáme, že se nám podaří vylézt několik ferratových tras, které se v hohewandské oblasti nacházejí.

Po necelých čtyřech hodinách jízdy skoro prázdnými silnicemi dojíždíme pod zamračeným nebem na parkoviště u vesnice Dreistetten. Rychle snídáme, nabalujeme všechny potřebné věci a vyrážíme směrem, kterým tušíme vápencovou stěnu Hohe Wandu. Rakouské značení přístupových tras k ferratám totiž osciluje mezi mizerným a žádným. Na první křižovatce probíráme vytištěné popisy cesty a mapy a zjišťujeme, že jdeme asi špatně a vracíme se. Cestou potkáváme postarší rakouský pár, ptáme se jich na cestu. Jsou milí a ochotní, pán ještě zjišťuje trasu po telefonu a nejistě nás posílá zpátky tam, odkud se právě vracíme. Raději jejich dobře míněné rady ignorujeme, vracíme se na parkoviště a vydáváme se druhou silnicí, která nás už skutečně zanedlouho zavádí ke stěně a k první ferratové trase, k Währinger Klettersteigu.

Eliška zdolává Ganghofersteig.

Po prvním pohledu na stěnu Markét může trefit šlak. Čekala na úvod na zahřátí nějaké schody se zábradlím a místo toho teď zírá na kolmou stěnu osazenou kramlemi vedoucími vzhůru. Markét zapškle nemluví a vydrží nemluvit skoro celou čtvrt hodinu, což už značí hodně velikou hladinu nas… naštvanosti. Nasazujeme helmy, vybalujeme výbavu a postupně se do ní soukáme a vážeme. Po několikanásobném překontrolování všech uzlů a smyček se karabiny našich ferratových setů poprvé zakusují do jistícího železného lana a začíníme pomalu stoupat.

Výhled od našeho tábořiště přes rybník na Hohe Wand.

Počáteční strmý úsek není těžký a po kramlích se leze pěkně. Markét zase začíná mluvit. Brzy následuje výstup po kolmém železném žebříku, pak kousek po kamenitém svahu zarostlém křovím a než se nadějeme, jsme nahoře. Ani jsme se nestihli zapotit. Na vrcholu děláme důkazní skupinové foto, vychutnáme si výhled do dálky a pěšinou sestupujeme zase dolů. Na nástupu je právě nějaká paní pouze v sedáku a bez helmy a po třech metrech výstupu vypadá, že je v posledním tažení. Radši rychle mizíme, abychom ji ještě nemuseli křísit.

Při návratu k autům trochu prší. Obědváme a chystáme se na další zajištěnou cestu: Ganghofersteig. Pěknou lesní pěšinou stoupáme na vrchol stěny k chatě Herrgottschnitzerhaus. Zeshora je krásný výhled, ale nějak nemůžeme najít vytouženou ferratu. Nejdříve se pouštíme dolů po červené značce, ta ovšem po chvíli končí strmým srázem. Drápeme se opět nahoru a zjišťujeme, že se prý má jít dolů po zelené. Scházíme asi šedesát výškových metrů a divíme se, že pořád nic nevidíme. Nebude to snad nakonec ta malá skalka přímo pod chatou? Vystupujeme zase nahoru a zastavujeme se pod několika kramlemi s pár metry ocelového lana. Tohle myslí vážně?

Pohoda v převisu.

Je nám líto se na takovouhle chvilku kšírovat do úvazků a během minuty vylézáme těch pár metrů nahoru v pohodě bez jištění. Výstup měl asi stejnou obtížnost jako žebřík na půdu. Na spravení nálady si dáváme na chatě něco k jídlu a dolů se vracíme jednoduchou cestou Drobilsteig, což v podstatě ani není ferrata, ale trošku strmější cesta mezi skalami.

Jako další chceme zdolat Steirerspur, ale po nějaké době bloudění v autech se ho rozhodujeme přeskočit a zamíříme vstříc nejtěžší z místních zajištěných cest, ferratě obtížnosti E, Blutspuru. Máme štěstí, že na mýtné silnici vedoucí až na vrchol stěny se tento víkend nevybírá poplatek za vjezd. Serpentinami stoupáme vzhůru a motory aut dostávají zabrat. Od pakroviště přecházíme k asi kilometr vzdálené vyhlídkové plošině, Skywalku, zavěšené nad třísetmetrovou propastí. S respektem se díváme na horní úsek ferraty HTL-Steig, kterou máme v plánu lézt zítra a pak se přesouváme kousek dál k Blutspuru.

Markéta leze nástup do HTL-Steigu.

Zespodu z něj jde docela strach. Prvních pár metrů se leze úplně bez jištění a dalších asi deset metrů ve víceméně kolmé hladné stěně zakončené převisem. Nad převisem je malá plošina, ze které vede cesta pár metrů doleva traverzem, následuje vyvěšení na laně do prostoru a posledních pár metrů výstup pokračuje zase kolmo nahoru. Kromě úvazků a přileb nasazujeme i lezečky, tady se hodí. První se drápu nahoru já, zadarmo to rozhodně není. Následuje mě Michal a společně na plošině zřizujeme štand a zeshora jistíme ostatní. Nakonec se nahoru dostávají všichni, kteří se do ní vydali, ale poznáváme, že éčková ferrata už je opravdu hodně obtížná a ozývá se i několikero sprostých slov, kterými si pravděpodobně dotyční dodávají kuráž do další cesty.

Michal odpočívá v odsedávačce.

Protože máme ještě dost času, tak si na vyzkoušení a pro spravení nálady dáváme horní úsek HTL-Steigu s krásným vzdušným déčkovým traverzem. Není sice úplně jednoduchý, ale slézáme ho v pohodě a je opravdu moc hezký. Z vyhlídky si pak vybíráme místo, kde rozbijeme stany. V dálce u lesa vidíme nějaké rybníky, tak to zkusíme u nich. Sjíždíme zase serpentinami dolů a u rybníku nacházíme perfektní louku schovanou za lesíkem. Dáváme se do stavění stanů a skoro to před večerním lijákem stíháme. Déšť ale po chvíli přestává a tak vyrážíme do vesnice do hospody na dobrou večeři. Jsme dost unavení, takže jdeme brzo spát.

Jako korálky v náhrdelníku: traverz v HTL-Steigu.

Ráno se probouzíme do krásného počasí a tak brzy plni optimismu stojíme před dnešní výzvou, HTL-Steigem a jeho cca 250 výškovými metry. Navlékáme se do pracovního a pouštíme se do stěny. Počáteční D/E úsek si s Blutspurem nijak nezadá. Opět s Michalem děláme štand a jistíme Markétu. Když k nám doleze, tak zjišťujeme, že se zatím zatáhla obloha a vypadá to minimálně na déšť, možná i na bouřku. Rychle Markét slaňujeme zase dolů a ve dvou se rychle vydáváme nahoru po stěně za Štembou, který už je daleko před námi.

Cesta dolů klettersteigem Völlerin.

Výstup je silově náročný, je třeba překonávát spoustu kolmých míst po hladné stěně. Když jsme zhruba v půlce, zahřmí a spadne pár kapek. Vědomí, že se člověk drží hromosvodu, má před sebou 100 metrů lezení a přichází bouřka, dává člověku křídla. Za chvíli jsme nahoře. Dolézáme na vrchol ještě dříve, než ostatní, kteří si vyšli jednoduchou cestou Frauenluckensteig. Vypadá to, že prší všude kolem nás, jenom stěně se déšť vyhýbá, a tak si ti, kteří HTL-Steig nelezli, znovu dávájí jeho krásnou horní část.

HTL-Steig vede od úpatí stěny až nahoru ke Skywalku.

Dolů na parkoviště sestupujeme pohodovou cestou Völlerin. A pak už rovnou domů.

Škoda, že si HTL-Steig nemohli vylézt všichni, protože je to suverénně nejzajímavější ferrata na Hohe Wandu (alespoň z těch, které jsme tu lezli). V blízkém okolí HTL-Steigu je i několik krásných lezeckých tras osazených borháky, a minimálně ještě jedna zajímavá ferrata (Wildenauersteig), takže naše další návštěva této oblasti je více než pravděpodobná.