David Cimbůrek



Přihlášení


Nové obrázky

Kluci si to samozřejmě rozdělili a spí na střídačku. Ten je ale malinkej! Táta na plný úvazek. Kubík se prokopává rád, narozdíl od Matyáše v jeho věku. Naše dvě miminka. Zívanec po svačině.

Počasí v Brně

In-počasí

Citát

Život je plný zklamání a je to celkem v pořádku. Maso chutná nejlíp po hladu a postel je nejměkčí po těžké cestě.

— Jack London

David Gerrold – Způsob k zešílení

13. května 2008, 10:08 | Eseje | Dave

1 2 3 4

5

„Každý je nevinný, dokud se neprokáže, že je hloupý.“

–Solomon Short

Nějak jsme se dokázali seskupit. Bylo nás šest; voják, plamenometčík, zdravotník, druhý pilot, Lizard a já. Druhý pilot zmlkl; vypadal křehce a protivně, jako by byl zrazený. Jako by obviňoval Lizard za havárii. Zdravotník byl pořád v šoku; mumlal a vrávoral a musel být veden za ruku. Výraz plamenometčíka byl tvrdý a nepříjemný; ten pohled jsem znal. Čekal, že každou minutu se z džungle vyvalí purpurová hrůza. Jestli patřil mezi ty členy záchranného týmu, kteří bránili evakuační prostor, tak měl dostatečné oprávnění k tomu, aby měl takový pohled. Vojákův výraz byl nečitelný, odtažitý; ale díval se na mě škaredě. Věděl jsem, že mi zazlíval smrt ženy ve vrtulníku.

Lizard mi připadala nádherná. Byla špinavá a páchla řekou a její uniforma byla mokrá a lepkavá. Vlasy měla smotané do chomáčů, její tvář byla bledá a vypadala slabá. Pohybovala se pomalu, jako by ji každý krok stál velké úsilí a její hlas byl chraplavý a nakřáplý. Byla úžasná.

Bolestivě jsem se posadil, užívajíc přitom pouze ruce. Snažil jsem se posunout dozadu, výš po břehu, ale v mé noze neustále vystřelovala bolest. Zajímalo by mě, jaké další poškození mi havárie způsobila. Zdravotník by možná mohl něco udělat, ale pochyboval jsem o tom. V tuho chvíli jsem se bál věřit jeho úsudku. Ostatní stáli kolem a čekali, až někdo udělá rozhodnutí.

I když byla zesláblá prožitým utrpením, když byla tři dnu uvězněná ve vraku vrtulníku, nějak v sobě Lizard našla sílu převzít velení. Nejprve přikázala vojákovi a plamenometčíkovi, aby mě vynesli výš. Voják se odmítavě mračil. Neměl mě rád – sotva se mě dotýkal, ani si nepřehodil mou paži přes ramena. Držel se stranou a spíše mě vedl a nedovolil mi, abych na něj přenesl svou váhu. Ale plamenometčík byl stejně větší a lépe vybavený k tomu, aby nesl většinu mé váhy. Prakticky mě nesl. Má noha křičela bolestí celou cestu.

Všechno páchlo. Vzduch byl vlhký a plný neznámých hnilobných vůní. Sluneční teplo přeměnilo den v saunu. Pot se z nás lil v špinavých potůčcích. Nebylo zde příliš mnoho půdy, která by byla skutečně výš, ale našli jsme kousek země, která byla méně rozblácená než zbytek, a vylezli tam. Lizard se musela opírat o druhého pilota, ale většinu cesty šla sama. Zdravotník se vlekl za námi a mumlal jako šílenec.

Plamenometčík mě opatrně položil na kus země, který vypadal sušší než zbytek a Lizard zmoženě klesla vedle mě a těžce dýchala. Bál jsem se o ní. Vypadala, jako by byla na konci sil. Zpozorovala mé obavy a natáhla se, aby mě uklidnila poklepáním na rameno, ale způsob, jakým její ruka sklouzla dolů prozradil její vyčerpání. Neměla stejné rezervy energie, jako jsme měli my ostatní. Ty své už vyčerpala předtím, než ji naložili do vrtulníku.

„Poslouchej,“ řekla. „Vím, že jsme všichni zranění. Ale musíme –“ Odmlčela se a začala kašlat. Ten zvuk se mi nelíbil. „–musíme dostat soupravy pro přežití z řeky, než je odnese proud.“ Byla úžasná. Navzdory tomu, čím vším prošla, dokázala pořád myslet a konat jako velící důstojník. Přikázala vojákovi, plamenometčíkovi a druhému pilotovi, aby posbírali všechny čtyři záchranné soupravy a dotáhli je sem do našeho přechodného tábora.

Zdravotník bloudil kolem, dokud mu nepřikázala, aby si sedl na místo a tam zůstal. Překvapivě to udělal. Přes vážnost jejího stavu měla na mysli hlídání nás ostatních.

Když byly soupravy zabezpečeny, poslala opět vojáka a plamenometčíka ven, tentokrát proto, aby udělali rychlou obhlídku a zjistili, zda z vrtulníku nepřežil někdo další nebo zda potopení vrtulníku nepřežila nějaká část vybavení nebo zbraní. Ve skutečnosti jsme nepředpokládali, že přežil ještě někdo další; kdyby přežili, pravděpodobně bychom je teď viděli; ale neměli jsme potvrzenou smrt ostatních vojáků a plamenometčíka a chtěli jsme jim dát maximální šanci. Nejdříve zamířili dolů po řece.

Lizard a druhý pilot – jmenoval se Kruger a choval se rozmrzele – začali okamžitě dělat inventář našeho vybavení. Nenechala mě, abych jim pomohl, bála se, abych si ještě více neporanil koleno. Místo toho mě zabalila do mylarové hřejivé deky a nechala mě čekat. Reptal jsem, ale poslechl jsem příkazy a deku jsem zapnul. I přes horko dne jsem se třásl. To nebylo dobré.

Pracovali dohromady a rychle nafoukli tři prámové stany a komunikační bóji. Tři stříbřité balóny se samy nafoukly a vznesly se přímo nahoru do nebe, vlekouce s sebou mylarové lano. Díval jsem se za nimi jak stoupají, dokud se mi nerozplynuly v modři. Provaz byl více než kilometr dlouhý a balóny na něm byly rovnoměrně rozmístěny v jedné třetině, ve dvou třetinách a úplně nahoře. Vrchní balón měl přenosový maják viditelný satelitům a letounům a povrch balónů byl posetý hranatými prohlubněmi, aby co nejvíce odrážel signály; odrážel radarové a laserové paprsky přímo zpět k vysílači a ukazoval se tak každému pozorovateli na displeji jako oblast požadující rychlou pomoc. Bóje visela vysoko, neviditelná ve vzduchu nad námi, a vysílala tiché prosby o pomoc. Lizard vytáhla z jedné soupravy schránku s vojenským vybavením a zapnula GPS; během třiceti vteřin ukázal její displej naší pozici 40 kiláků severozápadně od japuránské mandaly.

Drobný létající hmyz zaplnil vzduch; odháněli jsme ho od svých tváří, ale úsilí bylo marné. Byl v našich očích, ústech a nosech. Neměli jsme ponětí, zda byl pozemský nebo chtorranský. Stejně jsme s tím nemohli nic dělat. Odpolední vzduch byl naplněn vlhkostí. Naše šaty odmítaly uschnout. Zůstávaly vlhké a byly na nás přilepené jako lepkaví parazité. Boty nás všech čvachtaly při každém kroku. A všichni jsme se potili. Potřebovali jsme solné tablety. A potřebovali jsme převařit vodu, spoustu vody, abychom zabránili dehydrataci.

Lizard nám každému podala otevřené plechovky horkého bujónu; zdravotníkovi musel pomáhat s pitím druhý pilot, ale alespoň byl při vědomí. Polévka chutnala spíše jako nějaké léky než jako polévka – pravděpodobně v ní bylo víc podpůrných prostředků, vitamínů a antibiotik než čehokoliv jiného – ale přesto měla silný posilující efekt. Ve chvíli, kdy jsme se všichni začali cítit o něco lépe, vrátili se plamenometčík s vojákem.

Zrovna jsem ležel v jednom stanu s otevřenými chlopněmi, takže jsem viděl ven. Lizard mi to nařídila i přes mé protesty a pak se usadila k odpočinku hned u vchodu a pozorovala Krugera, jak si hraje s komunikační linkou. Vypadal, že s ní má problémy, ale nemluvil s námi. Byl zase zasmušilý.

Když přicházeli, Lizard se roztřeseně postavila a otřela si ruce o boky. Byli sami. „Máme jídlo,“ zavolala, držíc dvě plechovky polévky bujónu. Měla o ně opravdu strach.

Voják neodpověděl. Jeho výraz mluvil za všechno. Prošel těsně kolem ní na opačnou stranu tábora. Vlezl do vzdálenějšího prámového stanu – kde stále seděl zdravotník v šoku – a spustil za sebou závěs.

Lizard se pohlédla na plamenometčíka s tázavým výrazem ve tváři.

Zabručel. Byl to velký muž; vypadal jako hráč fotbalu. Vzal si jednu plechovku, otevřel uzávěr a začal pít, aniž by počkal, až se polévka ohřeje. Vypil polovinu obsahu naráz. Otřel si ústa rukávem. „Našli jsme jednoho jeho člověka,“ ohlásil. „Plaval obličejem dolů. Řeka ho dostala. Ani jsme se k němu nemohli dostat, abychom ho vytáhli. Kluk to špatně nese.“ Kývl směrem ke stanu. „Je opravdu rozklepaný. Ztratil celý tým, jednoho po druhém. A nikdy předtím neviděl akci. Takže je to pro něj dost těžké.“ Vysál si zuby a odplivl. „Dostane se z toho. Všichni se z toho dostaneme. A… aspoň má jistotu.“ Otočil se a zíral na skličující zelenou zeď vegetace a prohledával ji znovu očima. „Můj parťák prostě… zmizel.“

Jeho parťák. Druhý plamenometčík. Ten, který se jen na chvilku objevil a křičel: „Nemůžu ho najít. Nemůžu ho najít. Hledal jsem všude. Nemůžu ho najít.“

Řeka páchla hnilobou. Místy byla mělká a pomalá, zatímco o pouhých několik metrů dál plynula děsivou rychlostí. Cokoliv nebo kdokoliv zachycené ubíhajícím proudem by bylo v okamžiku odneseno. Přemýšlel jsem, jestli mám něco říct. Pomohlo by to? Změnilo by to něco? Ztratili jsme pilota, oba střelce, tři vojáky a plamenometčíka. Záleželo na tom? Nechtělo se mi mluvit. Začal jsem být nervózní.

„Co ty?“ zeptala se Lizard. „Jsi v pořádku?“ Klesla zase dolů na plastovou podložku před stanem.

Dopil polévku jedním douškem a zmáčkl v ruce prázdnou plechovku. Hodil ji do řeky a dřepl si naproti nám. „Jsem použitelný,“ řekl úsečně, dívajíc se na nás oba.

Na tom, jak mluvil, bylo něco zvláštního – pozorně jsem si ho prohlížel, ale nic špatného jsem neviděl. Jeho tón ve mně nicméně vzbuzoval vážné pochybnosti. Podíval jsem se na Lizard, ale buď byla příliš slabá na to, aby si toho všimla, nebo si toho všimla a nedávala to najevo. „Děkuji, seržante…?“ řekla/zeptala se.

„Brickman,“ řekl, dívajíc se z Lizard na mě a zase zpátky. „Každý mi říká Brick. Jsem spalovač. Jeden z nejlepších. Nemusíte se ničeho bát.“ Pohlédl na druhého pilota a komunikační výbavu. „Jak dlouho bude trvat, než nás vyzvednou?“

Aniž by zvedl hlavu od obrazovek, Kruger potřásl hlavou. „Nevím. Nemůžu se spojit. Všechny kanály jsou obsazené. Ničemu nerozumím. Všechno je kódované. Něco se děje. Nemůžu dokonce dostat ani telefonní linku.“ To byla nejdelší řeč, kterou pronesl od ztroskotání.

„Ale ta věc se bude pokoušet o přenos, dokud někdo signál nezachytí, je to tak?“ zeptal se Brickman.

Druhý pilot přitakal. Obrátil svou pozornost zpět k obrazovkám.

Lizard dodala: „Dostaneme se odsud. Nejspíš v noci. Přinejhorším zítra.“

Pak vylezl z druhého stanu zdravotník. Všichni jsme se na něj zvědavě dívali. Byl to hubený člověk. Zmateně mrkal, pomalu se otáčel dokola, prohrábl si rukou vlasy a poškrábal se, jako by se snažil vzpomenout, kde je a jak se sem dostal. Po chvíli přestal. Uviděl nás a mávl na nás.

Náhle si vzpomněl na svou práci. Sebral před stanem svou lékárničku a belhal se k nám se zamlženým výrazem ve tváři. Dal každému z nás tlakovou injekci se směsí vitamínů; pak se podíval na mou nohu, zamračil se, zkontroloval dlahy a vpíchl mi to samé anestetikum, které mi dovolilo dostat se až sem bez křičení. Pak odklopýtal zpátky k druhému prámovému stanu a zase zalezl dovnitř. Neměli jsme ponětí, zda byl při smyslech nebo se pohyboval automaticky.

Lizard se podívala na Brickmana. „Znáte něco z první pomoci?“

„Něco možná.“

„Zdravotník by ji možná potřeboval –“

Plamenometčík potřásl hlavou. „Nejlepší, co můžeme udělat, je nechat ho vyspat.“

„Ne, to není to nejlepší,“ opravila ho Lizard. „Může mít otřes mozku.“

„Mně vůbec nepřipadal zraněný.“

„Jste doktor?“

„Byl jsem v bitvě. Už jsem viděl lidi zešílet. On není zraněný. Je jen ohromený. Zítra ho bude pekelně bolet hlava, ale bude použitelný.

„Hmf,“ řekla Lizard. Zřetelně jeho pohled na věc nesdílela. „Jak jste se dostal ven vy v jednom kuse?“

„Nedostal,“ vysvětlil plamenometčík. „Prostě jsem vyskočil. Hned, jak jsme se dostali dost nízko. Bylo mi jasné, že tak mám větší šanci. Měl jsem štěstí. Hádal jsem správně. Stejně jsem narazil do řeky pěkně tvrdě.“

„Můžu se vás na něco zeptat?“ Přetočil jsem se na loket, takže jsem mohl snadněji vidět ven ze stanu. „Máte problémy s kryptonitem?“

„To je ta křupavá věc, co?“ Brick pokrčil rameny. „Trocha kečupu, nějaké tabasco, je to dobré.“ Nedokázal jsem říct, jestli si dělá legraci nebo to myslí vážně. Náhle jeho výraz ztvrdnul. „Poblíž jsou červi. Cítím je.“

Pokud je cítil, tak byl lepší než já – ale už jsem nechtěl říkat nic o chtorranské ekologii. Nebylo by to příjemné a nemyslím, že by se jim to líbilo. A mohl jsem mít pravdu. Lizard se dívala přímo na mě; viděla mi to ve tváři. Také nic neřekla.

„Poslouchejte,“ řekl Brick. „Věechno, co mám, je tenhle jeden plamenomet. A je jenom z poloviny plný. Je pěkně pochroumaný, ale pořád funguje. Zkoušel jsem to. Ale nemyslím si, že to bude stačit. Červi si pro nás přijdou v noci. Rádi loví za svitu měsíce, někdy po ránu. Myslím, že bychom se odsud měli dostat. Pojďte strčit ty prámové stany na řeku. Budeme mít větší šanci.“

Lizzard pomalu potřásla hlavou. „Ještě ne. Pokud dokážeme něco odvysílat,“ – kývla hlavou směrem ke Krugerovi – „můžou sem dostat během hodiny vrtulník. Možná dřív.“

„Možná. Pravděpodobně. Ano,“ souhlasil Brickman. Ale podívejte se, kolik je hodin. Co když nic neodvysíláme? Pokud rozumím správně mapě, jsme přímo v cestě celé chtorranské kolony. Pokud se dostaneme na řeku, můžeme odplavat po proudu sto kiláků a pak zavolat o pomoc.“

„Vy tyhle vody znáte?“ zeptal jsem se.

„Ne. Vy ano?“

„O to právě jde. Tady nejsme v disneyovce. Máme sice mapy – a máme tu dobré mapy – ale spousta věcí na nich není. Mohly by tu být peřeje, víry, nepřátelské kmeny, pumy, vodní hadi, hmyz, krokodýli, piraňi – a kdoví co ještě? A to jsou jen věci ze Země. Nevíme, jaký chtorranský hmyz a ostatní tvorové na nás čekají dál po proudu. Viděl jsem hejna nájemníků. Nemuseli bychom přežít útok.“

Kruger vzhlédl od svých displejů. Vypadal nepřátelsky. „To je další otázka. Co nás sundalo–?“

„Pokoušení osudu,“ řekl jsem bez rozmyšlení.

„Hej! Mathewson je mrtvý,“ odsekl Kruger hořce. „Co ode mě chcete?“

Než jsem mohl odpovědět, položila mi Lizard ruku na paži. „Prostě odpověz na otázku, Jime. Ano?“

Zachytil jsem její pohled. žádala mě, abych měl soucit. Byli jsme v tom všichni společně. Měla pravdu. Smutně jsem potřásl hlavou. „Nevím, co nás sundalo dolů. Ale byl to pěkný neřád.“

„Zkus hádat…?“ navrhla Lizzard.

Bezradně jsem pokrčil rameny. „Pravděpodobně třepetálci. Ale nevsadil bych si na to.“

„Třepetálci? Co to je?“ zeptal se Kruger. „Nějaký druh hmyzu?“

„Ne. Nepodobají se ničemu ze Země. Jsou jako kovoví. Jsou tvrdí jako mylar. Mohli se zaplést do rotorů nebo ucpat trysky.“

„Oni umí létat?“

„Plavou ve vzduchu. Rádi cestují v hejnech, ale ne vždy. Vypadají jako dlouhé stříbrné pásky, ale jsou to parazité. Přistávají na dobytek a sají jako pijavice. Pak mají mladé. Můžou být pěkně oškliví. Pokud to bylo hejno, viděl byste je na radaru. Možná – je to jenom dohad – možná jsme narazili do několika opozdilců, kteří letěli za červy. Nebo možná…“ Další myšlenka, mnohem méně přitažlivá, mě zarazila.

„Nebo možná co–?“

„Možná třepetálky nějak přitahují motory.“

„Jak?“

„Nevím. Ale měl jste je vidět ve vzduchu. Vlní se v přesných sinusovkách. Vlní se Vzduchem neuvěřitelnou rychlostí… třicet nebo čtyřicet kiláků. A víme, že je přitahuje určitý druh rytmických zvuků. Ale je to jenom můj dohad.“ Nepohodlně jsem si poškrábal nohu. Nebolela, svědila.

V dálce něco zahvízdalo jasným rudým zvukem. Brickman si rychle stoupl; prohledával záchranné dávky. Ty teď ležely zapomenuté u jeho nohou, zatímco naslouchal ozvěnám. Všichni jsme ztichli. Odpolednem se rozprostřela kapající clona vzduchu. Horké sluneční světlo vypalovalo všechny barvy. A temný zvuk řeky překrýval vzdálené zvuky. Džungle páchla rozkladem, ale vůně byla překrytá něčím štiplavým a nasládlým. Všichni jsme to teď cítili.

„Nemůžeme tu zůstat,“ řekl Brickman.

„Nemůžeme odejít,“ řekla Lizard.

„Nebuďte hloupá. Já jsem expert na červy,“ řekl velký muž. Mluvil, jako by neočekával žádné argumenty.

Odolal jsem pokušení odpovědět první věc, která mi přišla na mysl. Místo toho jsem udělal uklidňující nádech a tiše jsem řekl: „Oceňuji vaši odbornou radu. Ale já také něco vím.“ Obdařil jsem ho něčím, co jsem pokládal za ten nejpřátelštější úsměv.

„Jo, co–?“ vypadal skepticky. „Četl jste červenou knihu?“

„Hmm… vlastně jsem červenou knihu napsal. Kapitoly o ekologii jsou moje.“

Brickman to přešel odměřeným pokrčením ramen. „Jo, dobře, oceňuju to, kámo – ale vy kluci vědci byste mohli taky vycházet z nějakých zkušeností v poli. Věci jsou tady venku trochu jiné, než v laboratoři za klávesnicí.“

„Strávil jsem čas v poli,“ řekl jsem ploše. „Spálil jsem svůj podíl červů.“ Nerozebíral jsem to. Brickman byl mladý. Byl pravděpodobně pořád ještě na střední, když jsem pálil prvního vetřelce.

Nevypadal, že by mi věřil; ale zdráhavě odpověděl: „Dobře, pak byste měl tedy vědět, jak jsou nebezpeční. Musíme odsud hned pryč.“

„Um, promiňte,“ řekla Lizard, zdvořile ukazujíc hvězdy na jejích výložkách. „Pořád tu velím já. Já jsem generál.“ Pokývla směrem ke mně. „Ten muž není v tomto stavu schopný dalšího přesunu. Naše největší šance je pořád komunikační linka. Pokud se vydáme na řeku, budeme se čím dál tím více vzdalovat od pomoci. Musíme zůstat na jednom místě, pokud chceme mít nějakou naději aby nás našli.“

Kruger do komunikační soupravy znechuceně kopl; frustrovaně ji odstrčil stranou. „Na komunikační linku zapomeňte. Brick má pravdu. Pojďme se dostat na řeku.“ Vstal.

„Ne,“ řekla Lizard tiše. „To je rozkaz.“

„Se vším respektem, madam,“ řekl Brick. „Ale červi se na nás nevybodnou. Sežerou všechno. Nezajímá je, že jste generál.“

Skoro jsem se tomu smál. Sám jsem takhle mnohokrát mluvil. Možná měl pravdu. Natáhl jsem se a dotkl jsem se Lizardiny paže. „Možná bychom o tom měli mluvit.“

„Jime,“ snížila hlas. Vzala mou ruku do jejích a odvrátili jsme se od ostatních. Naklonila hlavu napůl do stanu, aby mohla šeptat. „Tady není o čem mluvit. Ani jeden z nás nemá sílu na řeku. A mapy neukazují to, co pořebujeme vědět nejvíc – jak zlé je zamoření dolů po proudu. Je to příliš velký risk. Sám jsi to řekl.“

„Nemusíme plout celou vzdálenost. Možná bychom se mohli jen dostat dost daleko od červů–“

„Díval ses na tu mapu, Jime? Po proudu je Japura. Museli bychom proplout tím nejhorším, než bychom se dostali ven.“

„Chci nás jen dostat pryč od toho zástupu hrůzy–“

„Já taky, lásko. Ale musíme věřit našim vlastním plánům pro mimořádné případy. Prosím, podpoříš mě…?“

Věděl jsem, že kdybych přitlačil, vzdala by to. Věřila mým názorům na červy bezpodmínečně – a já jsem chtěl protestovat, ale v tu chvíli mě koleno bolelo tak hrozně, že myšlenka na pohyb třeba jen o palec byla nemyslitelná. Možná, že tentokrát měla pravdu. Byl jsem unavený a bezmocný. Chtěl jsem věřit jejímu úsudku. Chtěl jsem, aby byl odpovědný někdo jiný.

Přikývl jsem na souhlas.


1 2 3 4

Žádné komentáře »

No comments yet.

Leave a comment



Copyright © 2009–2015 David Cimbůrek, david.cimburek (at) gmail.com