David Cimbůrek



Přihlášení


Nové obrázky

Kluci si to samozřejmě rozdělili a spí na střídačku. Ten je ale malinkej! Táta na plný úvazek. Kubík se prokopává rád, narozdíl od Matyáše v jeho věku. Naše dvě miminka. Zívanec po svačině.

Počasí v Brně

In-počasí

Citát

A nepřijde-li trest hned vzápětí, musíš si vinu odžít životem.

— Jan Skácel

David Gerrold – Způsob k zešílení

13. května 2008, 10:08 | Eseje | Dave

1 2 3 4

3

„To, co tě nezabije, ti často těžce ublíží.“

–Solomon Short

Nahnuli jsme se, klouzali – a pak jsme na chvíli zůstali na místě, s vodou do půli vrtulníku. Obě mé nohy byly potopené a zaklíněné. „Sakra! Sakra! Sakra! Sakra!“ začal jsem křičet. „To kurva není fér!“ Proč nemůžu jednou v těchhle věcech přistát tak, jak to navrhli vývojáři?“ Nemohl jsem tomu věřit. Právě jsme spadli z ohlohy – znovu – a já jsem dělal vtipy. Musím být v horším stavu, než jsem si myslel. „Lizard–!“

„Jsem tady. Jsem v pořádku–“ Kymáceli jsme se v nebezpečném úhlu. Musela se vytáhnout nahoru, aby se dostala do mého zorného úhlu. „Můžeš se hýbat?“

„Myslím, že jsem chycený.“ Rozhlédl jsem se kolem. „Jsme v pořádku?“

„Budeme.“ Začala škubat s něčím pod vodou. Neviděl jsem, co dělala.

Jeden střelec za námi chyběl; krvavá skvrna a polámané větve ukazovaly, kde byl. Druhý střelec nekontrolovaně naříkal a držel si břicho. Silně krvácel. Podle všeho ho v okamžiku nárazu probodla jeho zbraň. Dva vojáci se pokoušeli osvobodit ženu, která byla přišpendlena zlomenou větví. Čtvrtý voják nebyl nikde vidět. Zdravotník vypadal, že je omráčený. Na klíně pořád držel lékárnu. Neviděl jsem ani jednoho muže s plamenometem. Přemýšlel jsem, jestli jsem ztratil vědomí.

„Co pilot?“ zeptal jsem se.

Lizard pohlédla dopředu. Sledoval jsem její pohled. Vrtulník skákal přes hladinu řeky, odrážel se a šplouchal, dokud se náhle nezastavil o změť ostrých větví. Zlomená větev neprošla pouze plexisklovým krytem, ale i pilotovou hrudí a připíchla ho k sedačce. Větev byla širší než má noha a po celé její délce stékala krev. Pilot stále vydával sípavé a bublavé zvuky. Jak jsme se na něj dívali, rachotily do ticha. Bylo mi ho líto – a zároveň jsem na něj měl vztek. Kdyby nebylo jeho arogantní stupidity–

Druhý pilot stále mumlal do mikrofonu. „Mayday, mayday, padáme – padáme.“

Všude byl cítit peprmint. Za námi se kupily chuchvalce pěny a mizely v říčním proudu. Mnohem více pěny se však valilo dovnitř do kabiny. Předpokládalo se o ní, že není toxická, ale slyšel jsem příběhy o lidech, kterí se v ní utopili. Vrtulník se zakymácel a klesl ve vodě trochu níž. Voda stoupla až k mým slabinám a já jsem začal mít obavy z něčeho dalšího. „Jsou v řece piraňy?“ zeptal jsem se.

„Doufám, že ne,“ řekla Lizard. „Myslím, že tvoje nosítka jsou přibodnutá k podlaze. Cítíš něco?“

„Mám studené prsty na noze,“ řekl jsem.

„Můžeš s nimi hýbat?“

Zahýbal jsem s nimi. „Myslím, že ano.“

„Dobře–“ Přelezla přeze mě ke zdravotníkovi. Vytáhla mu z rukou lékárnu a začala jí prohledávat. Našla ošklivě vypadající nůž a přelezla zpátky ke mně. „Přeříznu popruhy.“

„Pospěš si,“ řekl jsem. Vrtulník opět klesl a voda mi sahala po pás.

Neodpověděla. Ohmatávala prostor pod temnou vodou. Zhluboka se nadechla a zmizela ve vodě vedle mě. Ohlédl jsem ze dozadu. Dva vojáci mručeli a hekali, jak se snažili vytáhnout větev, která propíchla jejich společnici. Sténala v bolestech. Pokaždé, když pohnuli větví, třeba jen o kousíček, vrtulník se zakymácel a klesl hlouběji do kalné vody.

„Přestaňte!“ řekl jsem.

„Běž do hajzlu!“ ozvali se. Tahali dál. Vrtulník zlověstně zaskřípal.

„Potopíte vrtulník–“

„Musíme ji odsud dostat!“

Lizard se vynořila, znovu se nadechla a opět zmizela pod mýma nohama. Cítil jsem její ruce, jak ručkovala dolů po nosítkách. Zajímalo by mě, co se stalo s její pistolí. Jeden z plamenometčíků strčil hlavu do dveří nademnou. „Nemůžu ho najít,“ řekl. „Nemůžu ho najít!“ Opřel se plnou vahou o rám dveří. Potopil tak jednu část vrtulníku o něco níže. Voda mi zaplavila břicho. „Hledal jsem všude. Nemůžu ho najít!“

„Koho?“ zeptal jsem se. Rozhlédl jsem se. Zraněný střelec zmizel.

Plamenometčík neodpověděl. Na jeho hlavu kapala záplava pěny a vršila se tam jako nějaký krém. Mrzutě se podíval nahoru a pak odskočil od dveří. Pěna dál kapala do kabiny jako umělá poleva. Všechno pokryla kluzkou mazlavou vrstvou. Ostrůvky pěny plavaly všude kolem. Kde je Lizard? Větve v přední části vrtulníku se zlomily a vrtulník se náhle zhoupl. Bože – co když jí pod vodou něco propíchlo? Voda sahala až k mé hrudi–

Lizard se vynořila naproti mně a lapala po dechu. „Skoro–“ řekla. “Ještě trochu–“ A zase zmizela. Ohlédl jsem se. Zachycená žena křičela; její oči byly bílé hrůzou. Voda jí sahala k bradě. Její dva přátelé křičli vzteky, jak se bezvýsledně snažili strom nadrvednout. Čím více tlačili, tím více strom klesal.

Žena zalapala po vzduchu. Vrtulník se znepokojivě zaviklal a voda se lhostejně přelila přes její tvář; na chvíli ustoupila a pak ji zaplavila znovu. Lapala po dechu, kuckala a kašlala. Otřásli jsme se a klesli o dalších šest palců – voda vystoupila až k mému krku. Vypadalo to, jako bychom se měli potopit úplně. Žena marně bojovala o vzduch. Voda kolem ní vířila. Cítil jsem její vztek. Nebylo to fér. A já jsem se děsil toho, že vidím předobraz své vlastní smrti.

Jeden muž křičel v pocitu marnosti, bušil do stromu a kopal do něj tak silně, jak jen mohl. Zatlačil do něj s obnovenou intenzitou. Ničemu to nepomohlo. Strom byl ve vrtulníku zaklíněný jako páčidlo. Ať bychom se pohnuli kamkoliv, klesal by. Druhý muž nabral vzduch do plic a ponořil se do černé vody, aby přitiskl svá ústa k ženiným. Snažil se jí tak předat kyslík, jeden zoufalý nádech po druhém. Byla příliš zpanikařená na to, aby spolupracovala. Musela ho udeřit. Vynořil se se silně krvácejícím nosem a poškrábanou tváří od jejích nehtů.

Zrovna když jsem si zase začal dělat starosti o Lizard, se vynořila, třikrát se rychle nadechla a znovu zmizela. Voda dosahovala k mé bradě. Kolem proplul velký chuchvalec pěny; kus se ho zachytil na mé bradě. Odstrčil jsem ho stranou. Něco mi tahalo za nohy. Zaskřípalo to a zaškrábalo a pak – právě ve chvíli, kdy vrtulník klesl hlouběji do vody – ať už mě drželo cokoliv, uvolnilo se to. Skočil jsem dozadu a nahoru a drápal se k otevřenému poklopu. Má noha křičela bolestí a já jsem křičel na Lizard. Vynořila se, zalapala po dechu, chytla mě a lezla stejným směrem. Tlačili jsme jeden druhého k poklopu.

Ostatní šli také. Vrtulník stále klesal a najednou nás pět plavalo v kovové díře. Tlačili jsme jeden druhého nahoru na rám dveří a hrubě strkali přes okraj, jak stroj pod námi klesal dolů. Dva vojáci s sebou vlekli omráčeného zdravotníka. Jeden z nich zvracel.

Neviděl jsem druhého pilota. Nevěděl jsem, jestli se dostal ven. Voda se teď valila dovnitř otevřeným poklopem a strhávala nás zase dovnitř. Skoro jsem se pustil držadla, ale Lizard po mě popadla za zadek a drsně mě postrčila! „Díky,“ zamumlal jsem s ústy plnými proudící poloslané vody.

A pak jsme byli venku v řece plné temné vody, která vířila kolem nás. Napůl jsme přeplavali a napůl přelezli přes mělčinu a dostali se do hlubší proudící vody. Na chvíli jsem se potopil, dotkl se dna, prudce se odrazil a znou se vynořil a kašlal, kuckal a plival. Boty mě táhly dolů. Hliníková dlaha na mé noze omezovala mou pohyblivost. Klesal jsem – a myslel jsem si to je ale hloupý způsob, jak umřít! Zachráněný a pak utopený.

Lizard po mně chňapla rukou a vytáhla mě. Prodírali jsme se vodou, bolestivě jsme se odrazili od potopeného stromu a náhle jsme skončili na kolenou a zvraceli jsme obsah svých vnitřností na mokrou vrstvu bahna a písku a hnijící vegetace. Lizard mě bušila do zad, dokud jsem jí nesouvisle nenaznačil, aby přestala. Spustil jsem hlavu dolů na zem, obrátil se na záda a díval se na nebe na poslouchal tlukot svého srdce. Obloha byla pořád modrá – hluboká a tmavá a třpytivá, zářila růžovými trsy mraků. Připomínka naší zapeklité pozice. Ale byli jsme pořád naživu.

Obrátil jsem hlavu nalevo a viděl jsem jenom vodu. Napravo jsem viděl zdravotníka a jednoho vojáka. Neviděl jsem druhého. Nezvládl to?

Lizard lapala po dechu a zhroutila se vedle mě. „Zůstaň se mnou, Jime – potřebuju tě.“ Popadl mě křečovitý kašel a ona byla skoro paralyzovaná vyčerpáním. Oba jsme lapali po dechu. Leželi jsme v blátě a soustředili se na dýchání. Opakovaně ke mně natahovala ruku a dotýkala se mě, mé ruky, nohy, ramene. Já jsem se jí také opakovaně dotýkal a ujišťoval se, že je pořád naživu a se mnou. Nemohl jsem tomu věřit.

Konečně jsme jeden druhému pomohli posadit se. Podíval jsem se na ní – bylo to jako dívat se do zrcadla. Tolik jsme se báli jeden o druhého. Lizardiny vlasy visely v mokrých spletencích a po jejích zablácených tvářích jí tekly slzy, ale úlevně jsem se rozesmáli.

„Pokolikáté–?“ zeptal jsem se. „Tohle je naše třetí, nebo čtvrtá havárie?“

„Třetí,“ řekla. „A budeme muset s takovými schůzkami přestat. FAA (???) už začíná být podezřívavá.“

Možná jsme měli mít větší starost o ostatní. Ale nejdřív jsem byli sobečtí. Starali jsme se o sebe. Po tom všem, čím jsme prošli – všechno za posledních pár měsíců a stejně tak za posledních pár dnů – jsme si to zasloužili. Oba jsme byli zraněni při pádu vzducholodi, oba jsem byli zaklíněni. Já jsem si polámal koleno, Lizard byla zachycena ve vraku a já jsem musel vytáhnout zbraň na jednu důstojnici a brutálně donutit retardovanou ženu, aby Lizard zachránila pomocí vzdáleně ovládaného robota, jen chvilku předtím, než se k ní dostal gastroped velikosti autobusu. A pak, když už jsem si myslel, že jsme konečně v bezpečí, se musíme dostávat z tohohle zatracenéno amazonského povodí–

Na Amazonce není nic takového jako zima. Rozkládá se kolem rovníku jako pomačkaný trávník pokrytý hmyzem. V Amazonii jsou jenom dvě roční období: horko a vlhko. Když je horko, je většina povodí pod vodou. Když je vlhko, je pod vodou celé povodí. Předtím, než vznikly Andy, tekla řeka na západ; Potom, co tektonické desky udělaly svoje, vznikla deset tisíc kilometrů dlouhá bariéra po celé západní straně, na některých místech šest kilometrů vysoká, takže řeka se rozlila po celém kontinentu, dokud se konečně nedostala na východ. Na některých místech je řeka tak široká, že není vidět na druhý břeh. Na některých místech při chůzi všechno čvachtá. Někteří lidé si myslí, že Amazonka je nádherná.

Proti proudu ukazoval hrbol v černé vodě místo, kde se vrtulník potopil. Proud vody jej zakrýval jako opona. Poblíž vyčnívala Část listu vrtule jako bludný stožár. Všude byla mračna komárů a bzučícího hmyzu.

Druhý plamenometčík – ne ten, který který strkal hlavu do helikoptéry, ale ten druhý – táhl něco z vody, jasně červenou krabici. Dvě další krabice se vznášely ve stejných mělkých vírech. Soupravy pro přežití a záchranné soupravy. Druhý pilot seděl sám na písku se čtvrtou krabicí. Držel si břicho, kolébal se a plakal.

„Můžeš chodit?“ zeptala se mě Lizard.

„Nevím, nenechali mě, abych to vyzkoušel. Doktorka Schreiberová mě přivázala k nosítkám a nadopovala mě a nejspíš mě nechala hlídat. Dokonce ani nevím, jak špatně na tom s kolenem jsem. Neviděl jsem rentgen. Můžu ti říct, že to pekelně bolí, i přes lokální anestezii.“

„Potřebujeme se dostat výš.“ Vstala a začala mávat. Slabě zakřičela na ostatní. „Tady! Sem! Potřebuje pomoc s chůzí.“


1 2 3 4

Žádné komentáře »

No comments yet.

Leave a comment



Copyright © 2009–2015 David Cimbůrek, david.cimburek (at) gmail.com