David Cimbůrek



Přihlášení


Nové obrázky

Kluci si to samozřejmě rozdělili a spí na střídačku. Ten je ale malinkej! Táta na plný úvazek. Kubík se prokopává rád, narozdíl od Matyáše v jeho věku. Naše dvě miminka. Zívanec po svačině.

Počasí v Brně

In-počasí

Citát

Co je důležité, bývá očím skryté.

— Antoine de Saint-Exupéry

David Gerrold – Způsob k zešílení

13. května 2008, 10:08 | Eseje | Dave

1 2 3 4

David Gerrold napsal vynikající 4dílnou sérii o napadení Země cizími a nepřátelskými Chtorrany. Momentálně píše další pokračování, ale kdo by chtěl čekat, že… David Gerrold na webu vystavil několik ukázkových nových kapitol. A tyto kapitoly se snažím postupně překládat do češtiny.

2

„Ignorance is natural. Stupidity takes commitment“
„Nevědomost je přirozená. Hloupost se musí naučit.“

–Solomon Short

Vrtulník sebou ve vzduchu škubnul. Pilot naklonil stroj ostrým obratem a my jsme málem vyklouzli ven otevřenými dveřmi. Lizard po mně chňapla – reflex. Jen na moment sevřela mou paži, pak se sebrala a začala klít jako přístavní dělník. Vztekle začala odepínat bezpečnostní pásy, které ji pevně držely na nosítkách.

Příkře jsme se naklonili a já jsem se díval přímo dolů na další vrtulník, který právě klesal dolů a přistával v rudě zbarvené džungli pod námi – na mýtině vytvořené tříštivými pumami, nepravidelně poseté stany a bednami se zásobami a trosky Hieronyma Bosche. Helikoptéra se okamžitě stala cílem houfu přetlačujících se vojáků a civilistů.

Znovu jsme se naklonili, tentokrát jsme se narovnali a já jsem viděl další vrtulník, který kroužil nad táborem naproti nás. Jeho zbraně střílely na něco v dálce. Začal jsem si uvědomovat zvuky – červené a purpurové vřeštění přerušované duněním výbuchů, blízko i daleko.

„Co to děláte?“ obořila se Lizard na pilota.

„Rozkazy. Musíme kroužit kolem a poskytovat krycí palbu, dokud se vrtulník, který přistál po nás, nedostane do vzduchu. Ten pak bude krýt další vrtulník. A tak dále.“ Zašklebil se na nás dozadu. „Zůstaňte v klidu a užívejte si jízdu. Budete mít takový výhled na válku, jaký jste ještě neměli. To vám slibuju.“ Pilot byl podsadité dítě s narudlou pletí. Vypadal, jako by si to úžasně užíval. Pravděpodobně si to také užíval. Druhý pilot na něco ukazoval a křičel. Za námi vypouštěli dva střelci chladné rakety jednu za druhou, s děsivým nadšením.

Lizard a já jsme si vyměnili pohledy. Byla to amatérská noc. Vypadala pekelně naštvaná. Znechucená mimo všechna slova. Byl jsem si jistý, že by byla raději, kdyby mohla pilotovat sama. Ostatní pasažéři tohoto záchranného člunu vypadali stejně nešťastně. Vzlétli jsme se čtyřmi vojáky, dvěma plamenometčíky a jedním zdravotníkem. Zajímalo by mě, čím si prošli. Plamenometčíci vypadali vyčerpaně. Ostatní vypadali vyděšeně – jako kdyby nahlédli dolů do chřtánu pekla. Pravděpodobně se tak stalo. Zdravotník měl zavřené oči a odříkával modlitby.

Kroužili jsme kolem evakuačního tábora a já jsem krátce zahlédl růžový plášť Bosche rozprostřený přes klenbu džungle. Táhla se na akry. Některé jeho části se stále vznášely jako gigantická vypouklá ňadra a žaludky a paže. Ostatní části byly prověšené jako svraštělá kůže. Sem tam prosvítala kovová kostra, polámaná a trčící nahoru. Viděl jsem rudé červy lezoucí po tělech –

„V pořádku, jsme volní,“ zavolal pilot. Jak jsme byli naklopení, viděl jsem dolů a zahlédl jsem, jak druhý vrtulník vzlétá. Další začal přistávat za něj.

Lizard lezla dopředu, aby se mohla dívat zpoza pilotova ramene. Teď už se dostala dopředu a popadla ho za rameno. „Co to děláte?“ obořila se na něj. „Míříte na jih!“

„Chci mít lepší výhled,“ řekl pilot. „Ještě nikdy jsem neviděl červy takhle z blízka.“ Ukázal dopředu. „Podívejte–!“

Odepnul jsem bezpečnostní pásy na svých nosítkách a také jsem se napůl dovlekl dopředu. I když jsem měl dlahy, mé koleno při každém pohybu vybuchovalo bolestí. Za mnou vydával zdravotník kvůli mému kolenu varovné zvuky. Řekl jsem mu, aby se na něj vykašlal. Po tom všem, čím jsem prošel, to nebylo nic.

Průhlednou kupolí helikoptéry jsem mohl vidět, co pilota rozrušilo. Džunglí se valila fantastická řeka ohromných šarlatových těl. Tisíce chtorranských gastropedů z japuranské mandaly pronásledovaly velkého boha na obloze, který proplul po střeše jejich světa. Jejich píseň byla slyšitelná i přes neustálé thwup-thwup rotorů vrtulníku a hučící rachot jeho motorů. Dva muži v kokpitu vypadali fascinovaně, skoro až ohromeně.

Lizard na ně křičela. „Nebuďte hloupí! Přece víte, že chtorranská ekologie je pro motory vrtulníku nebezpečná!“

„Klídek, zlato,“ řekl pilot. „Jste v dobrých rukou. Nechte chlapy, aby si s tím poradili.“ Jemně sundal její ruku ze svého ramene. „Já řídím.“

Druhý pilot ukázal dolů. „Uděláme snímky zblízka–“

„Správně. Ty budou stát jmění. Kolik si myslíš, že Newsleak zaplatí?

Lizard něco uvolňovala ze svého límce. Hvězdu. Natáhla ruku a nastavila ji před pilotovy oči. Čekala, dokud si nebyla jistá, že si jí pilot všiml a poznal ji. „Nejmenuju se ‘zlato’,“ řekla. „Jmenuju se ‘generál Tirelliová, pane!’ A vy ten zasraný vrtulník obrátíte a zamíříte na Yuana Moloco, a to hned, nebo vás vytáhnu z té sedačky a poletím sama. To je přímý rozkaz. Proveďte ho!“

Musel jsem to dítě ocenit. Netrhnul sebou. „Promiňte, madam. Mám stálé rozkazy provádět fotografický průzkum. Můžete být generál, ale můj velící důstojník je ještě větší parchant.“ Odstrčil její ruku stranou. „Můžete mi vyhrožovat jak chcete, ale tenhle stroj řídím pořád já, a pokud mi ještě jednou zasáhnete do řízení, podám na vás formální stížnost minutu potom, co přistaneme.“

Lizard byla unavená a slabá. Jinak by ho výraz její tváře dostal do nemocnice. Nebo možná věděla, že tenhle argument nemůže přebít. Pracně jsem se připlazil dopředu. „Kdo vám dal ty rozkazy, kapitáne?“

Bylo to použití slova kapitáne, co ho dostalo. Řekl: „Standardní operační procedura pro všechny chtorranské operace vyžaduje–“

„V Severní Americe, ano,“ souhlasil jsem. „Ale ne tady. Generál má pravdu. Ve vzduchu jsou žmolky. Některé jsou natolik velké, že mohou poškodit stroj. Co si myslíte, že dostalo dolů vzducholoď?“

Neodpověděl. Ne hned. Na minutu se zabýval tlačítky a přepínači a předstíral, že něco kontroluje. Najednou promluvil úplně jiným tónem hlasu: „Poslouchejte, každej jinej zatracenej parchant na světě má šanci pálit tyhle neřády. A každej jinej zatracenej parchant na světě na nich bohatne. Tohle je moje šance vydělat nějaké peníze, a ani vy, ani nikdo jiný mě nezastaví. Rozumíte?“

Snížil jsem hlas. „Rozumím. Jasně a zřetelně. Jenom jednu otázku. Stojí za to umřít?“

Hodil to za hlavu. „Vím, co dělám,“ řekl. „Strávil jsem skoro sto hodin na simulátoru.“

Podíval jsem se na Lizard. „Ach bože,“ řekl jsem. „Mluví jako já.“

Byla příliš znechucená na to, aby ocenila vtip. Vyčerpaně si znovu připnula hvězdu na límec. Naklonila se dopředu a objala mě – při tom dávala pozor, aby se nedotkla mého kolena. Byla unavená a její objetí bylo slabé, ale pro mě znamenala všechno. Přitiskli jsme se k sobě blíž a ona položila hlavu na mé rameno. „Na Lunu,“ zašeptala. „Půjdeme na Lunu.“

„Proč ne na nějakou LD5?“ zašeptal jsem odpověď. „Měli bychom normální pozemskou gravitaci.“

„Na Měsíci dostaneme lepší satát. A na LD5 zatím ještě nemají stejky.“

„Dobrý postřeh. Měli bychom tam jít ještě před porodem. Stihneš to zařídit do tří měsíců?“

„Jak rychle si umíš sbalit?“

„Už mám sbaleno. Všechno, co chci, mám tady.“

„Hned, jak se dostanu k telefonu–“

V tu chvíli se vrtulník zakymácel. Lizard i já jsme se podívali dopředu, ale pilot vypadal bezstarostně. „Turbulence (speed bump),“ vysvětlil.

Lizardin výraz mluvil za vše. Nevěřila mu. Všimla si, že se na ni dívám a věnovala mi uklidňující úsměv.

„Problém?“ zeptal jsem se.

Potřásla hlavou. „Jenom moje přebuzená fantazie.“ Ale zvedla ruku, abych byl zticha a pozorně naslouchala zvukům motorů. Já jsem neslyšlel nic; mně připadaly v pořádku, ale Lizadiny oči se nad něčím zůžily.

„Co je to za škytavý zvuk?“

Pilot odpověděl lakonicky pomalu: „Pro tyhle starý krámy je škytání normální. Ale pokud to bylo škytání, tak bysme se měli začít bát.“

Druhý pilot dodal: „Škytání znamená ve slovníku z opilštiny do angličtiny ‘dobrý večer’.“

Lizard je oba ignorovala. „Co říká FADPAC?“

Pilot i druhý pilot se podívali nahoru. Lizard se podívala také. Zvukový monitor byl vypnutý.

„Vy kreténi! Kde jste se učili lítat? V Disneylandu?!“ Natáhla se, aby přepínač zapnula–

Pilot jí plesknul přes ruku. „Já řídím tohohle ptáka, dámo!“

„Ale jak!“ odsekla mu okamžitě.

„Nepotřebuju, aby do ucha řval nějaký hlas–“

„No, tak jeden už vám řve. Můj!“

„Vypadněte zpátky dozadu, kam patříte, sakra!“ Napůl se v sedačce otočil, jako rozzlobený rodič, který se chystá rozmáchnout na zlobivé dítě.

Lizard už měla vyndanou pistoli z pouzdra. Teď odjistila pojistku a namířila ji přímo na jeho hlavu. „Zapni. Ten. Monitor.“

Ztuhl.

Druhý pilot pomalu zvedl ruku a zapnul jednotku analýzy systému.

„Fayin“ známý syntetický ženský hlas začal okamžitě hlásit. „Ztráta výkonu motoru číslo 2 o 6 procent.“

Pilot okamžitě sáhl nahoru a vytáhl žlutý panel zařízení. Ten mu měl dát detailnější zprávu. „Limity velikosti částic v palivu byly překročeny. Neobnovitelná ztráta výkonu.“

„Co to sakra–?“

„Něčím jste proletěl. To byla ten náraz, který jsme cítili,“ řekl jsem. „Možná vznášející se mrak žihadláků. Ti jsou neviditelní. Následují červy.“

„Nikdy jsem neslyšel o–“

„Jéžiš, tak to je moc špatný,“ řekl jsem soucitě. „Tak v tom případě možná nespadneme. Bůh poskytuje odpuštění, pokud máte dobrou omluvu.“

Neodpověděl. Najednou měl spoustu práce s ovládáním. Stejně tak druhý pilot. Podíval jsem se na Lizard. Pozorně je oba sledovala. Roztržitě zastrčila pistoli do pouzdra. Začala poskytovat návrhy. Najednou byla hádka zapomenuta a všichni tři pracovali jako tým a probírali možnosti. Z jejich technického žargonu jsem nerozuměl ani slovo, ale bylo jasné, že všechny myšlenky na fotografickou misi byly zapomenuty.

„Na sever?“ zeptal se druhý pilot.

„Na sever,“ potvrdil pilot. Už začal vrtulník otáčet. Vypadal vyděšeně. Bylo mi ho v tu chvíli líto. Ztráta iluzí o jeho nesmrtelnosti jím otřásla.

Jako na potvrzení se vrtulník opět zakymácel. Byl to sotva postřehnutelný náraz, ale vytratila se jim všechna barva z obličeje. Hlas Fay začal okamžitě hlásit. „Kombinovaný výkon motorů je nyní 86 procent.“ O chvíli později dodal: „Ztráta tlaku v primárním obvodu.“

„Do prdele!“ řekla Lizard. „Jak daleko tenhle pták doletí bez motorů?“

„Máme aktivní magnetická ložiska.“ Pilot zkoumal zobrazení výkonu. „Měli bychom to zpátky zvládnout – jestli nenarazíme ještě do něčeho dalšího.“

Lizard se na mě podívala. Její výraz mluvil za vše. Čeho dalšího se musíme bát?

Potřásl jsem hlavou a pokrčil rameny.

Něco nad námi dřelo. Rotory? Skoro okamžitě se za námi začal valit kouř. Jeden ze střelců začal křičet. Fay začala hlásit. Pilot a druhý pilot měli najednou spoustu práce. Lizard křičela instrukce. Kývali jsme se a poskakovali. Podíval jsem se ven ze své strany vrtulníku. Viděl jsem kouř, který se táhl do dálky. V mastné černé stopě byly zvířené hořící skvrny.

„Aww, Bože, ne–“ křičel pilot. Potýkal se s řízením.

Lizard na něj zakřičela, popadla ho za rameno a ukázala dopředu. „Tam!“

Temně se lesknoucí džunglí se prořezával černý pruh vody; na obou stranách se koruny stromů oranžově leskly. „Směřujte k řece! Držte se od stromů.“

Ohlédl jsem se. Oba střelci byli bledí. Cestující naříkali. Do vrtulníku narazil vítr a postrčil nás stranou. Buď to byl vítr – nebo jsme se nekontrolovaně točili–

Trysky byly náhle hlasitější. Burácely! Kymáceli jsme se a poskakovali oblohou. Uhodil jsem se do hlavy o střechu kabiny. Pak jsme opět nabrali vzduch a začali jsme závratným obratem na pravobok klouzat nahoru a dolů jako na horské dráze. Nakláněli jsme se sem tam a nakonec jsme zamířili dolů do tmavého kaňonu stromů. Příliš daleko! – Náhle jsme byli prudce hozeni doleva nahoru. Z vrtulníku vyklouzávaly věci a padaly dolů do džungle.

Pilot se potýkal s řízením a pokoušel se držet kurz směrem k vodě a modlil se a ječel zároveň. Druhý pilot hulákal do mikrofonu mayday tak rychle, jak jen mohl a vřískal při tom jako opice. Řeka se najednou narovnala a, i když to nebylo příliš pravděpodobné, jsme ne srovnali i my a řítili jsme se níž a níž směrem k inkoustové hladině.

„Zpomalte!“ křičela Lizard. „Snažte se najít nějakou písčinu–“

„Já se snažím! Nemůžu ho ovládat! Ta zatracenená inteligence se se mnou přetahuje–“

„Ne, vy se přetahujete s ní,“ opravila ho. „Klid! Snaží se vyrovnávat řízení kvůli vaší panice!“

Nyní jsme byli nebezpečně blízko černé vodě dole. Proletěli jsme nad mělkými plochami bahna a písku a temnými víry se zlámanými stromy a větvemi trčícími nebezpečně nahoru. Náš odraz se třpytil nad hlubokou vodou, objevoval se a zase mizel, jak jsme letěli nad nějakou písčinou. Kusy dřev se ve vodě tyčily nahoru jako nějaké prsty.

Najednou jsme byli dole a klouzali. Narazili jsme! Od vrtulníku stříkaly proudy vody. Narazili jsme podruhé – a potřetí. Něco se vzpříčilo proti spodku vrtulníku a my jsme se roztočili, sklouzli na stranu a obrátili se, potom jsme se náhle, prudce zastavili, jak něco rozbilo přední okno, roztříšťilo plexisklo na všechny strany, s temným zaduněním narazilo do kostry vrtulníku, zachytilo ho v pevném sevření, naklonilo nás na stranu a zatlačilo nás dolů do mokré páchnoucí vody. Voda vystříkla a natekla nahoru do kabiny. Rotory ječely a náhle se zastavily ve změti větví; zběsile explodovaly nad střechou stroje. Vrtulník syčel a praskal. Všude se začala valit pěna a přelévala se přes všechno, stékala dolů ven z helikoptéry v silných bílých pramenech.

Narazili jsme do stromu, který se skácel do řeky. Vrtulník uvízl. A rychle klesal.


1 2 3 4

Žádné komentáře »

No comments yet.

Leave a comment



Copyright © 2009–2015 David Cimbůrek, david.cimburek (at) gmail.com