Maturák

No jó, maturitní ples! Jakej že byl? No super! Všechno vyšlo naprosto úžasně. Výborně. Cože? že byste chtěli taky slyšet, jak to všechno doopravdy bylo? Vážně? Fakt vás to zajímá? No tak já vám to teda řeknu, jo? Dobře, pohodlně se usaďte, soustřeďte se a já pomalu spustím. Hlavně si dejte pozor, aby jste se moc nenudili, protože to by pak nebylo to vono vořechový. Stačí jenom hejknout a já si sbalím svoje fidlátka a půjdu. Takže pozóóór, deme na to.

Kamrlík, naše útočiště.

Tak kde začít? Vezmeme to hezky popořadě. Všechno se to rozeběhlo před sedmi lety. Vlastně už o dost dřív, už je to osmnáct let, co se to všechno spustilo. že už tak dávno? Nám se to taky nechce věřit, vždyť to uběhlo tak šíleně rychle! Pamatuju si nás v primě. Třicet vyjevených dětiček, většinou bláhově naivních. Když se teď dívám na naše staré fotky, tak nemůžu věřit svým očím, jak jsme se všichni strašně změnili. Ale už začínám bejt sentimentální a tak tu historii už vemu zkrátka. Někteří z nás během těch dlouhých a přece tak krátkých sedmi let odešli, jiní se naopak přidali. A zbylá parta šestadvaceti lidí to doklepala až do dneška.

Že ten úvod moc protahuju? No tak se na mě nezlobte. já toho moc nenamluvím, ale když už se rozkecam, tak jsem k neudržení. To si pamatujte, je to důležitý. Když se někdo dostane k nějaké práci, která mu nejde tak moc dobře, jak by měla, musí se hlídat, jinak je na obzoru průšvih. Zapsali jste si? Jo? Tak se zase vrátíme k tomu našemu slavnýmu maturáku. Když už jste se dostali až sem, tak by vás asi trošku mrzelo, kdybych tady házel jenom jeden chytrej bonmot za druhym, takže jedem na to.

Brána pro mistra komentátora.

O maturáku jsme začli mít nějaké povědomí kolem listopadu, prosince. To jsme začali obcházet místní obchodníky, kupce a prodavače a vyprošovali jsme si nějakou tu tombolu. To se táhlo až do února. Pak už se to začalo valit. Pronájem sokolovny, skleničky na přípitek, šerpy, kytky, vymýšlení, připravování a nacvičování půlnočního překvapení a módní přehlídky, výroba maturitního časopisu, … no prostě milión věcí a ještě pár problémů k tomu.

No a po hromadě příprav a kolektivním zmatku a záchvatech paniky (tomu se při podobných akcích nevyhne skoro nikdo, kdo podobnou věc zažil, ví, o čem mluvím) nastal očekávaný 14. únor, neboli den D, slovy dé. V půl páté jsme se nahrnuli do sokolovny, všichni bezvadně upravení, holky skvělé, nádherné účesy (to by byl poprask, kdybych napsal něco jiného, jako třeba… jasně, máte pravdu, radši nebudu machrovat a budu se držet předepsané osnovy (teda ne že bych měl nějakou osnovu předepsanou, ale je to zvyk (asi už pěkně kecam, co?))) (bylo těch závorek dost? Já myslím, že snad jo). Tak kde jsem to skončil, než sem se zaplet do závorek? Aha, už vim … účesy … no, ty byly teda super, stejně jako holky samotný.

Zlatý hřeb přehlídky: vidláci.

„Ty vole, mě je nějak špatně.“ „A mě se podlamujou nohy.“ „Lidi, co kdyby jsme se radši kolektivně vožrali?“ „Ale to bude dobrý…“ „Mě je vážně špatně.“ Buch. Sedmá hodina večerní. To jsme nezjistili proto, že zatroubil ponocnej, ale proto, že začínali být vpouštěni ctění diváci do sálu. Pohled do pomalu ale jistě naplňujícího se hlučícího kotle. „Ježišmarjá…“ „Tam jich je, co?“ „Poďte se vožrat!“ „Nééé, vopovaž se!!!“ „Co se teď bude dít?“ „Předtančení.“ „Tak se poďte podívat!“ Postáváme na jevišti za závěsem a sledujeme dva páry asi osmiletých dětí, jak jí tam kroutí na parketu. „Jé, takhle bych chtěl tancovat, až bude sólo s učitelama!“ „Já to nechci vidět, já jí pošlapu!“ „Kolik je hodin?“ „Tři čtvrtě na vosum.“ „Tak to si ještě dáme panáka.“ „Nááástuuuup!!!“ „Panebože, tak brzo?!?“ „Deme!!!“

Slavný odchod ze scény.

Rovnáme se ke vstupu. Prodavači vstupenek ze sexty a ještě pár zobáků z kvinty (ha ha ha, byli jste super, díky!) vytlačili diváky ode dveří a my se rovnáme do řady. Spouští muzika. Adiemus. Rozeznívá se nám v hlavách. „Buďte ticho!!! Neslyšim!!“ To byla Maňka, v první řadě. Ale už jdeme. Pomalu kráčíme vstříc pódiu, vedle nás jsou dva špalíry lidí, ale my je nevidíme. V ruce držíme každej jeden karafiát a dáváme děsnýho bacha, aby sme šli správně. Otáčíme se, … ale co, nebudu vás unavovat popisem krokovejch variací… prostě stojíme naproti sobě ve dvou řadách, hudba vrcholí, vyhazujeme karafiáty za sebe. Každý dělá krok dozadu. Na chvilku propuká ticho. To se v okamžiku rozplývá ve všeobecném šumu. Pak se opět ozývá hudba a mezi námi ladně kráčí náš ředitel spolu s našima třídníma (to neni překlep, máme totiž dvě, z toho jednu bejvalou). Pak šerpování, proslovy, přípitek, a hurá na drobáky! Sbíralo se rukama nohama, do skleniček, do bot, no prostě jak to šlo. Pak byli někteří z nás odchyceni reportérkou od JSC a šli na Primu. No a ostatní šli na panáka, lépe řečeno se tekilovalo.

Těch panáků bylo třeba, protože brzo nato přišlo tak obávané sólo s učitelkama. Radši to nebudu moc rozvádět, ale moc jsme je nepošlapali (aspoň co sem slyšel). A pak se pařilo a panákovalo a pařilo a ještě se děla spousta dalších věcí, který byly celkem vzato přísně soukromý (stejně se ale každej všechno o každym dověděl).

V kamrlíku těsně před hudebním vystoupením.

A pomalu se blížila půlnoc. To ona tak někdy dělá. Přehlídka. A fofr. Přes dvacet lidí se najednou převlíká v cimře 3×5 metrů. Moc humorné. Ale zvládli jsme to. Už se řadíme u vstupních dveří na parket. Chvíle napětí… Naše gorily dělají uprostřed sálu místo a špalírujou lidi za dva provazy po stranách. Hudba – a už to jede. Men in black, cyklisti, rybářky, pláštěnkářky, chmelařky, pyžamářky s nočníma košilema, lyžařky, a na konec zemědělci. A to všechno zle dobře komentoval náš Koorkyn.

Lidi šílí, absolutní výtlem, no prostě paráda. Radost jako svině. Děkovačka, a pak rychle do kamrlíku… na panáka. Převlíknout se, a pařit a pařit a panákovat a bavit se – vždy je to taky náš maturák!

Koncert Kelly Family v plném proudu.

Ale nepařili jsme věčně, anóbrž před první hodinou ranní jsme se jali opět převlékat. Keláči, aneb starý dobrý Kelly Family. Osum převlečenejch bláznů v parukách a s nástrojema na pódiu, zbytek třídy pod pódiem jakožto šílící dav. Sometimes, I wish… Every baby need some mama… Lidi nejdřív nechápou, vo co de. Pak ale začínaj pařit a řvát a tleskat… Končíme, úklona, potlesk, odchod do kamrlíku. Ze sálu se hromově ozývá „Nemůžou, nemůžou, nemůžou!“ (Až později jsme se dozvěděli, že to řval pouze jeden rodinný klan (nebudu rodinu Smetanovu kompromitovat tím, že ji budu jmenovat.)) A tak jsme zase naběhli. A pak ještě jednou.

No, a teď určitě neuhádnete, co se dělo potom, protože potom se pařilo a… (cože, že ste to uhodli? Ne, ne, nepanákovalo se) chlastalo se šílenym tempem.

Ach ta rána…

Tak. A ve čtyřy ráno jsme si hezky zazpívali Vánoce od Vaška Koubka (jen tak mimochodem, byl 15. únor) a byli jsme vykázáni ven. Tak jsme vzali útokem Bubáka. Tam jsme ale dlouho nevydrželi, protože jsme se pro všeobecnou vytuhlost odebrali na kutě. Trošku to upřesním. Zbytek neodpadnuvších a těch, kteří neměli jít kam spát, se odebral do budovy zdejšího skauta, kde již byly připraveny na zemi 4 (slovy čtyři) matrace, na kterých se nás dvanáct (je to neověřený údaj, možná se nás tam motalo ještě víc) nádherně vyspalo. Doba spánku – jedna hodina.

A ráno jsme nádherně čilí vyrazili uklízet sokolovnu.