





Napil se a pohlédl na mne obrovskýma modrýma očima, které seděly v jeho obličeji jako kus nebe. „Nikdy toho nechtěj moc vědět! Čím méně toho člověk ví, tím snadněji se mu žije. Vědění činí člověka svobodným – ale nešťastným. Pojď, napij se se mnou na naivnost, hloupost a na to, co k tomu patří – na lásku, na víru v budoucnost, na sny o štěstí – na nádhernou hloupost, na ztracený ráj.“
Hledal jsem nějaký nový pěkný kraj na výlet v rozumné vzdálenosti od Brna. Rád chodím kolem tekoucí vody, moc se mi líbí okolí řek Jihlavy a Oslavy, a tak mě na mapě zaujala další podobná řeka, poměrně neznámá Rokytná. Naplánoval jsem si asi 25 km dlouhý okruh mezi Tulešicemi a Tavíkovicemi a vyrazil na první letošní výšlap.
Údolí Rokytné je divoké, opuštěné, střídají se podmáčené příbřežní louky porostlé nálety s úzkými strmými skalnatými kaňony, kde se cesta vine přímo nad řekou. Občas se objeví osamocený srub, chata, polorozpadlá budova či dávno opuštěná chátrající chatová osada. V okolí řeky je krásná divočina stranou civilizace, krajina je ponechaná sama sobě, koryto řeky i její okolí je plné polomů, zahlédl jsem divoké kachny, volavku, čerstvě pokácené stromy od bobrů a za celý den jen jednoho dalšího turistu z dálky. Byl to moc příjemný výlet, na Rokytnou se určitě ještě někdy příště vrátím.
Zatím žádné komentáře.
Copyright © 2009–2021 David Cimbůrek, david.cimburek (at) gmail.com