Kniha se skládá ze dvou částí. Ta první se mi líbila moc. Ocelové město v oblacích je zajímavý neotřelý nápad. Orwellovský svět hlídaný všemocnou tajnou policií už méně, ale popisované město mělo správně temnou ponurou noire atmosféru. Oddělení politických zločinů, Navrátilci toužící prchnout z města na povrch, útrpné právo, Vnější a Vnitřní město se svou bídou a chudinou, Císař a jemu oddaní služebníci, nečekané zvraty, to vše mě bavilo, lámal jsem si hlavu nad tím, kde se město vzalo, jak funguje, jestli existuje nějaký okolní svět a jak to v něm vypadá. Drsná epizoda s prostorovým portálem přenášejícím lidi na podivné hrůzyplné místo s krvelačnými Cizinci byla skvělá.
Jakmile se ovšem všechny záhady vysvětlí, přichází obyčejná akční řežba plná přestřelek a honiček, při kterých tečou kulhánkovsky a kotletovsky potoky krve. Tajemno se z příběhu vytrácí a hlavní hrdina Lewenhart prochází jednoduchou dějovou linkou, na které kosí nebo obchází jednoho nepřítele za druhým. Knížka je ovšem stále velmi dobře čtivá a závěr, ačkoliv ne úplně nepředvídatelný, je celkem zdařilý.
Po dočtení této knížky rozhovorů mám velmi rozporuplné pocity. Marian Jelínek, sportovní trenér a mentální kouč, je velmi zajímavá osobnost. Je to člověk s důkladnými znalostmi psychologie, filozofie, sociologie, sportovního prostředí, vnitřního světa v hlavách nejen sportovců. Má velice důkladnou a kompaktní představu o fungování lidské mysli, o tom, jak by rámcově měla vypadat výchova dětí, jak si poradit s motivací, zodpovědností, stresem, výstupy z komfortní zóny, s vlastními chybami, ale i jak zvládat blahobyt a nadbytek. O tom všem umí velmi poutavě, konzistentně a srozumitelně mluvit. S mnoha jeho myšlenkami se ztotožňuji, ačkoliv bych je nedokázal vyjádřit tak jasně jako on.
Příběh o tom, jak smrt jednoho mladého člověka svede na pár hodin dohromady několik desítek různorodých lidí a některým z nich život nezvratně změní. Lékaři, zdravotníci, rodiče, příbuzní, partneři, ti všichni se postupně nebo najednou objeví na jedné scéně, kdy tragická smrt se může stát příslibem nového života. Jak těžké je pro rodiče, stále ještě v šoku, svolit s rozporcováním svého právě zemřelého syna? Jak psychicky náročné musí být pro pacientku s vynechávajícím srdcem čekání na telefonát z nemocnice, aby se ihned dostavila k transplantaci, telefonát, který může přijít v kterýkoliv okamžik, nebo také nikdy? Jak obtížná musí být pro chirurga operace, když ví, že má omezený čas a nesmí udělat chybu?
Další pokračování série s detektivem Tomášem Volfem mě nezklamalo. Zvláštní případ shořelého těla, který se začne prolínat s případem staré vraždy. Opět se tu, podobně jako v předchozí knize, objevují dvě prolínající se časové a dějové linky, které se na konci knihy vzájemně propojí.
Velmi silný příběh o vyrůstání dvou chlapců v Afghánistánu sedmdesátých let. Příběh s perfektně popsanými místními reáliemi. Příběh ze světa Paštunů, Hazárů a o nepřekonatelné hranici mezi nimi. Smutné vyprávění o silném přátelství, o lásce, ale především o velké zbabělosti a dlouholetém hryzavém pocitu viny.
Nejdřív mě tato vztahovka bavila, i když je to spíše dámské čtení z červené knihovny. Historky hlavního hrdiny byly zajímavé, v jeho životě se odehrávaly překvapivé, ale uvěřitelné zvraty a jeho okolí bylo vykreslené pěkně detailně a plasticky. Postupně mě ale popisovaný svět začal čím dál tím více nudit. Situace se stále dokola, byť s obměnami, opakovaly, a navíc přibývaly nové, stále nepravděpodobnější.
Mimozemská návštěva po sobě na Zemi zanechala několik Zón plných nepochopitelných, nebezpečných a mnohdy smrtících artefaktů, a zase zmizela. Lidi se kontaktovat nepokusila. Neměla o ně zájem? Nevšimla si jich? Nikdo neví. Třeba si jen udělala, podobně jako lidé, jen krátký piknik u cesty, o místní život se nezajímala a lidé teď, podobně jako divoká zvířata v lese, postupně zkoumají podivné odpadky, které tu po návštěvě zbyly.
Eifelská vrchovina je pustý neúrodný kraj u hranic s Belgií s malými vesnicemi uprostřed pastvin a lesů a s opuštěnými rudnými doly. Rok 1944 zde začíná poklidně. Boje druhé světové války probíhají daleko a připomínají je pouze nad hlavou prolétající letadla a absence většiny mužů odvedených do armády.
Druhá kniha z detektivní série s detektivem Tomášem Volfem mi přišla ještě lepší než ta první. Navzdory tomu, že prakticky celé vyšetřování případu spočívá v poslouchání vzpomínek jiné osoby mě knížka bavila moc. Postupné odkývání podrobností případu pomsty dávné křivdy bylo napínavé, pár překvapivých zvratů se tu taky objevilo, příběh byl propracovanější než v případě Polednice. Atmosféra ponuré příhraniční šumavské vísky byla vylíčená správně plasticky. A závěrečný příběh líčící poválečný odsun německých obyvatel vesnice spojený s osobní tragédií malého chlapce byl napsaný tak civilně a nenuceně, že mi z něj šel mráz po zádech.
Velmi příjemná pohodová detektivka z českého prostředí. Děj je sice poměrně jednoduchý a průhledný, ale text je napsaný hodně čtivě, má dobrou atmosféru, s přirozenými dialogy, se správně dávkovanou gradací a s množstvím drobných detailů, které příběh správně okořenily. Linka ze života mentálně postižených je nápaditá a věrohodná. Nejvíce se mi však líbil podrobný popis samotného vyšetřování a jiskřivé popichování dvou nekonformních nesourodých protagonistů, kteří, ač každý úplně jiný, se navzájem dobře doplňovali. Škoda jen několika logických nesrovnalostí a trochu odbytého závěru.