Konečně přišlo do Evropy pěkné letní počasí. Jenže dovolená už se pomalu nakláněla ke konci a na vytoužené a plánované švýcarské čtyřtisícovky už bychom neměli kdy, většinu času bychom strávili přejezdem v autě. Dvojitý Großglockner, nejprve cestou Meletzkigrat a potom krásným, ale už těžším hřebenem Stüdlgrat, Eliška vetovala, na lezení v údolí bylo moc horko, na tradiční cesty letos nemáme moc nalezeno… Těžký výběr. Nakonec jsme se coby rozumný kompromis rozhodli vylézt si klettersteigy v Rakousku, o kterých už dlouho mluvíme, Königsjodler na Hochkönig a Johann na Dachstein.
Rubrika: Horolezení (Strana 2 z 3)
Během lezení na Peilsteinu jsme dostali z domova od našeho zaúkolovaného meteopracovníka zprávu, že na Hochtoru se konečně vyčasilo a zítra má být slušné počasí. Vzhledem k tomu, že už jsme byli slušně utahaní, jsme se moc dlouho nerozmýšleli a vyrazili na přesun zpět na místo činu, směr Gesäuse. Přespali jsme klasicky pod nástupem na parkovišti v autě a ráno krátce po šesté hodině jsme opět, asi po týdnu, vyrazili směr Hesshütte.
Dovolená pokračuje, špatné počasí taktéž. Předpověď počasí říká, že jediné místo široko daleko, kde by mohlo být slušně, je na pár místech Rakouska. Jeden takový ostrůvek dobrého počasí vychází zrovna na Peilstein, tak se moc dlouho nerozhodujeme a vyrážíme si po dlouhé době pořádně zalozit.
Cesta na místo trvá díky nedávno postavené dálnici v Rakousku jen dvě a půl hodiny a vzhledem k tomu, že na místo přijíždíme v týdnu, máme všechny skály skoro sami pro sebe a můžeme si vybírat. Sice nám brzy po začátku lezení začalo zase trochu pršet, ale netrvalo to dlouho a skály zase brzo oschly. Druhý den už bylo pěkně parno, ale díky postavení skal jsme lezli většinou ve stínu a bylo nám dobře. Úspěšně jsme zvládli i několik morálovějších záležitostí, takže jsme druhý den odpoledne odjížděli naprosto zničení a spokojení.
Ve vzduchu visel první letošní víkend s pěkným počasím a slušnými teplotami a tak jsme rozmýšleli, jak s ním naložíme. Čirou náhodou jsem zrovna tou dobou narazil na zmínku o sportovní lezecké oblasti pár kilometrů za Vídní. Slovo dalo slovo, vytisknul jsem průvodce a protože se nám nepodařilo nalákat nikoho dalšího, v sobotu ráno jsme ve dvou vyrazili do Rakouska. Ze začátku sice byla pořádná zima a pěkně nám na skále mrzly prsty, ale během dne se udělalo krásně a tak jsme si mohli naplno užít krásné lezení v perfektně odjištěné pevné skále.
Podzimní listí pomalu žloutne a před námi je krásný podzimní víkend. Jeden z letošních posledních. Vyrážíme v pátek brzo ráno, do Höllentalu jsou to z Brna nějaké tři hodinky jízdy. V ranní mlze parkujeme kousek za Kaiserbrunnem, přebalujeme matroš a vyrážíme do údolí Großes Höllental, na stěnu Vordere Loswand. Máme tu vyhlédnutou cestu Gratkamine za 4+, 6 délek vápencového lezení. Nejdřív trochu bloudíme při hledání nástupu k samotné stěně, pak pro změnu bloudíme přímo pod stěnou a hledáme správný nástup. Ten není značený a dole není ani žádný štand, podle kterého by se dalo orientovat.
Už delší dobu jsme se domlouvali na nějaké tradiční vícedélkové lezení v Dolomitech a nakonec na to i došlo. Dojezdová doba v noci z pátku na sobotu 9 hodin byla celkem v pohodě, a tak jsme ve zbytku noci urazili ještě několik hodin spánku pod širákem, se super probuzením se spacáky pokrytými jinovatkou. První den jsme se pustili do osmidélkové cesty Westkante „Steger“ na Erster Sellaturm, UIAA 4+. Lezení bylo super, až na to, že jsme špatně trefili nástup a v půlce stěny jsme ztratili cestu. Žaba se pak pustil do šestkového převisu po vlastním jištění, nám ostatním stačil na vybání se jeden špatně jistitelný pětkový úsek, a tak jsme raději slanili dolů a vylezli si na menší věžičku pod Erster Sellaturmem.
Tento rok už bylo špatného počasí dost. Nebyli jsme ještě na žádném pořádném treku, ani na venkovním lezení, pokud nepočítám krásnou novou venkovní stěnu u Olympie. A tak, přestože předpověď slibovala pěkné počasí pouze pro první část soboty, už jsme to nevydrželi a stejně jsme vyrazili. V sobotu ve čtyři ráno jsme skočili do auta a namířili si to směr Hohe Wand. Měli jsme tu od loňska jeden vroubek, nedolezenou krásnou cestu Draschgrat, krásné vzdušné čtyřkové lezení s jedním pětkovým místem. Do cesty jsme nastupovali jako první, kolem půl deváté. Nepříjemný nástupní převisek, vzdušný hřebínek, krásný ukloněný traverz, jedna délka šla pěkně za druhou, v tahání jsme se víceméně střídali, prostě krásné pohodové lezení, včetně pětkové pasáže, kde už jsme se museli trochu posnažit. V poklidném tempu a za letního horka jsme všech 7 délek dolezli chvíli po poledni.
Původně plánované lezení na Hochtor se tento víkend kvůli špatné předpovědi počasí pro Rakousko muselo odložit. Tak co podniknout? A co takhle lezení na Rabštejnu? V sobotu ráno už v silné oblačnosti frčíme autem na sever. Občas projíždíme silným lijákem a přemýšlíme o tom, že by možná bylo lepší zůstat doma v posteli. Do Bedřichova přijíždíme loužemi za podmračené oblohy. Nahazujeme batohy s matrošem na záda a šlapeme nahoru k zřícenině. Skály jsou samozřejmě mokré a kape z nich voda, tak si v hospodě dáváme oběd a popoháníme sluneční paprsky, které se začínají objevovat, aby cesty rychle vysušily.
První únorový prodloužený víkend jsme se vrhli do pro nás poměrně neprobádané oblasti lezení: do ledů. Tři dny jsme zápolili s cepíny v rukou a mačkami na nohou ve vícedélkových cestách s ledovými stěnami, ledopády a rampouchy. Led byl dobře nateklý, počasí ušlo, lezli jsme vždy celý den, a tak jsme byli na konci pobytu řádně utahaní. Lezení v ledu má svoje kouzlo, ale je i v lehčích ledech hodně náročné. Jak na sílu a správnou techniku, tak na morál, takže ho, minimálně pro nejbližší budoucnost, necháme u ledu…
Je půlka ledna a mrzne až praští. To znamená, že nastal pravý čas zajet si zatrénovat na krásnou ledovou stěnu do Víru. Hodinu cesty z Brna tu roste z řeky Svratky vysoká skalní stěna pokrytá solidní vrstvou tvrdého ledu, na kterém se dá výborně pohrát s mačkami na nohou a se zbraněmi v rukou. Za levný peníz se dá na stěně strávit celý dlouhý večer a vystřídat postupně lezení po ukloněném, po krápníku, v mixovém terénu, i si vyzkoušet přehoupnout se přes převis. Je zde nataženo několik erárních lan pro jištění na rybu, ale dovoleno je i používání vlastního jištění a vrtání do ledu. Prostě krásná cvičná stěna, která navíc v nočním nasvícení vypadá úchvatně.