





Něco jsem žádal. Asi to byl smysl života. Vydal jsem se s Bernardem údolím utrpení na cestu k hoře poznání.
Často jsem byl plný tetelivé úzkosti, strachu a beznaděje. Občas jsem se bál, jestli vůbec můžu jít dál.
Až když přestanete věřit, osud vám někdy nadělí něco z toho, o čem sníte.
Hodně štěstí na té cestě. Per aspera ad astra.
Jsem tak sám
Uprostřed lidí okolo mne
Baví se a smějou se
V rukou drží kouřící cigarety
Pozoruji dým
Jak jemně stoupá
A připojuje se
K šedému oblaku u stropu
Televize tiše hlučí
Zase jeden mrtvej den
Je to tak povrchní
Ale co
Dám si ještě jedno pivo
A budu povrchní.
Zatím žádné komentáře.
Copyright © 2009–2021 David Cimbůrek, david.cimburek (at) gmail.com