





Napil se a pohlédl na mne obrovskýma modrýma očima, které seděly v jeho obličeji jako kus nebe. „Nikdy toho nechtěj moc vědět! Čím méně toho člověk ví, tím snadněji se mu žije. Vědění činí člověka svobodným – ale nešťastným. Pojď, napij se se mnou na naivnost, hloupost a na to, co k tomu patří – na lásku, na víru v budoucnost, na sny o štěstí – na nádhernou hloupost, na ztracený ráj.“
Chtěl bych do svých dlaní tvoje ruce vzít
tvoje krásné tváře něžně políbit
Přivinout tě k sobě, vzít do náručí
lásce se vždy člověk lehce naučí
Ruská zem je tvrdá, plná hrbolů
mé oči jsou upřeny přímo nahoru
na tvou rodnou vísku odsud nevidím
bílým mrakům na nebi výhled závidím
Výhled za který bych všechno co mám dal
když na tebe vzpomínám, cítím v srdci žal
chybí mi tvé oči, chybí mi tvůj smích
chybí mi náš první lásky sladký hřích
Už přichází ráno, budeš muset vstát
oheň přes noc vyhaslý v kamnech rozdělat
Za dveřmi na zápraží čerstvý sníh zamést
dřevo z kůlny u stájí dovnitř si zanést
Potom budeš vařit bylinkový čaj
jeho vůni ucítím i přes světa kraj
Chtěl bych se stát ptákem, pevná křídla mít
Rychle domů přiletět, ten čaj s tebou pít
Ale paže mé jsou zmrzlé, peří nemají
jen havrani černí do ticha krákají
Ve vojenském mundůru sněhem pokrytý
Spočinul jsem na zádech, včera zabitý
Kulka přišla rychle, bez varování
měsíc světlem sinavým mi svítí do skrání
„Zabili mé tělo, ale ne lásku k tobě“
vyřezat chci nápis na kříži na hrobě
Chtěl bych do svých dlaní tvoje ruce vzít
tvoje krásné tváře něžně políbit
Přivinout tě k sobě, vzít do náručí
lásce se vždy člověk lehce naučí
Zatím žádné komentáře.
Copyright © 2009–2021 David Cimbůrek, david.cimburek (at) gmail.com