David Cimbůrek

Chtěl bych do svých dlaní tvoje ruce vzít
tvoje krásné tváře něžně políbit
Přivinout tě k sobě, vzít do náručí
lásce se vždy člověk lehce naučí

Ruská zem je tvrdá, plná hrbolů
mé oči jsou upřeny přímo nahoru
na tvou rodnou vísku odsud nevidím
bílým mrakům na nebi výhled závidím

Výhled za který bych všechno co mám dal
když na tebe vzpomínám, cítím v srdci žal
chybí mi tvé oči, chybí mi tvůj smích
chybí mi náš první lásky sladký hřích

Už přichází ráno, budeš muset vstát
oheň přes noc vyhaslý v kamnech rozdělat
Za dveřmi na zápraží čerstvý sníh zamést
dřevo z kůlny u stájí dovnitř si zanést

Potom budeš vařit bylinkový čaj
jeho vůni ucítím i přes světa kraj
Chtěl bych se stát ptákem, pevná křídla mít
Rychle domů přiletět, ten čaj s tebou pít

Ale paže mé jsou zmrzlé, peří nemají
jen havrani černí do ticha krákají
Ve vojenském mundůru sněhem pokrytý
Spočinul jsem na zádech, včera zabitý

Kulka přišla rychle, bez varování
měsíc světlem sinavým mi svítí do skrání
„Zabili mé tělo, ale ne lásku k tobě“
vyřezat chci nápis na kříži na hrobě

Chtěl bych do svých dlaní tvoje ruce vzít
tvoje krásné tváře něžně políbit
Přivinout tě k sobě, vzít do náručí
lásce se vždy člověk lehce naučí