David Cimbůrek

Nejsem si jistý, co si mám o tomto sci-fi výběru krátkých povídek myslet. Na jednu stranu se mi velmi líbily Lemovy nápady, na kterých jednotlivé povídky vystavěl, originální, neotřelé, čtivě a zajímavě napsané. Příběhy jsou napsány ve formě klasické, „tvrdé“ sci-fi, kterou mám rád, takže se v nich objevují mimozemšťané, vyspělé umělé inteligence, cesty ke hvězdám a další podobné úkazy hojně používané ve zlaté éře sci-fi, ale všechny jevy jsou založené na dobře propracovaném vědeckém základu. Každá povídka je velmi dobře stavěná, dialogy jsou napsané výborně, postupně gradují… Ale tady přichází hlavní problém, protože místo překvapivé a zajímavé pointy většina příběhů jen tak vyšumí do ztracena a není pořádně ukončena. Což mi přijde docela škoda, vzhledem k tomu, že jinak je knížka velmi dobrá.

Za přečtení určitě stojí poslední kapitola knížky, ve které Lem stručně shrnul svůj vlastní životopis, včetně barvitě popsaných válečných let i nejzajímavějších období jeho tvorby. Mě třeba zaujala poznámka, že uprostřed psaní (nejen) Solarisu ani sám Lem nevěděl, jak knížka dopadne.

Po této knížce jsem sáhnul jednak proto, že katastrofické či válečné romány z budoucnosti mám rád, ale z velké míry i proto, abych podpořil českého autora. Příliš jsem od Konfliktu nečekal, ale ze začátku jsem byl příjemně překvapený. Příběh se začal odvíjet pěkně svižně, je v něm nastíněná zajímavá situace, kdy svět začíná svírat nedostatek ropy a mocnosti se o ní chystají soupeřit i násilím. To vše z pohledu našeho malého středoevropského regionu, respektive jednoho úředníčka, který postupně povýší a dostane se do středu děje.

S napětím jsem čekal, jak se bude vše vyvíjet, ale bohužel zhruba v polovině knížky, kdy se odkryla většina karet, se z příběhu vytratilo napětí a moment překvapení. Další děj už byl poměrně jasný a dobře předvídatelný a pomalu spěl k nevyhnutelnému happyendu. Celkově ale knížka není špatná, je poměrně zručně napsaná a pokud jí srovnám s knížkou Tisíc sluncí z podobného prostředí, kterou jsem četl nedávno, je Konflikt o třídu lepší.

Knížky Hrdý Budžes a Oněgin byl Rusák od této autorky, příběhy z jejího dětství a gymnaziálních let, jsem četl a líbily se mi velice, proto jsem byl na Dardu velmi zvědavý. Popisuje v ní totiž své životní zážitky ve středních letech, coby matka dvou dospívajících dětí a manželka psychotického šéfa velké společnosti. V nějaké recenzi jsem četl, že Darda je oproti předchozím knížkám vyčpělá a bez šťávy. Je pravda, že v sobě měla několik hlušších pasáží, ale jako celek se mi líbila velmi, přišla mi napsaná se stejnou lehkostí a originalitou, jako předcházející díly. Autorka, ač dostala od života spoustu tvrdých kopanců, se vždy dokázala na svůj osud dívat s nadhledem a lehce černým humorem, který je mi poměrně blízký. Knížka se mi četla velmi dobře a příjemně a po dočtení jsem si říkal, že bych chtěl mít za dvacet let podobný pohled na život.

V pozadí celé knížky stojí jeden velmi zajímavý nápad. Co by se na sklonku druhé světové války stalo, kdyby se podařilo Nacistům vyvinout atomovou bombu a stihli ji použít proti spojencům? Když se k tomu přidá ještě Němci ukořistěný americký bombardér schopný doletěd až do Ameriky, vypadá to, že je na dobrou zápletku slušně zaděláno. Jenže to by se jí musel chopit nějaký schopný spisovatel, kterým ale podle mě Alex Scarrow bohužel není. Celou pointu knížky vyzradil už v první kapitole, jeho styl psaní je příliš lopotný a křečovitý. Závěrečné rádobydramatické přeskakování v ději z místa na místo se příliš nepovedlo a konec příběhu vyzněl do ztracena. Když k tomu připočítám velmi nepovedený český překlad, který vypadá, že ho dělal nějaký student se slovníkem jako bokovku, tak z toho vychází dost nepovedená knížka, která má sice pár světlých a čtivých míst, ale jako celek propadá. Po další knížce od tohoto spisovatele už určitě nesáhnu.

Po výborném Občanském průkazu jsem byl z této knížky poněkud zklamaný. Mělo by se jednat o jakési porovnání mužského a ženského myšlení, o rozdílech mezi jejich uvažováním a pohledem na svět. Knížka je ale jakousi nesourodou směsicí vymyšlených povídek, příběhů ze života a zážitků ze soužití s přítelkyní a později i s manželkou. Občas se na stránkách objevily zajímavé a vtipné scény, místy jsem se zasmál a narazil jsem na tragikomické životní situace, kterými jsem si sám prošel, Šabach umí psát o životě s krásnou lehkostí, ale to všechno mi nějak nestačilo. Knížka mi přišla příliš nesourodá a násilně poslepovaná, prostě nedržela pohromadě. Na to, aby se mi opravdu líbila, by musela obsahovat víc zajímavého a lépe uspořádaného materiálu.

Pěkná knížka krátkých povídek a fejetonů ze sportovního prostředí. Většina příběhů je ze života sportovců, kteří byli ve své době slavní, něco dokázali. Ota Pavel o nich ale píše jako o normálních lidech, které dobře osobně znal. Měli své starosti, bolesti a osobní životy, které byly často narozdíl od slavnostního lesku vítězství pěkně tvrdé a krušně. Jako třeba příběh velikého cyklisty, kterému mocipánští soudruzi dali dvouletý distanc za to, že k smrti unavený a vyčerpaný vzdal etapu Závodu míru. Či příběh velkého kanoisty, medailisty z olympijských her, který onemocněl obrnou. Vyprávění o Zátopkovi a o nekonečné dřině, která stála v pozadí jeho úspěchů. A spousta dalších.

Nejvíce se mi líbily povídky o Zátopkovi a o výstupu na Eiger. Čím více byly příběhy faktografické a životopisné, tím se mi líbily více. V některých vyprávěních se ale Pavel pouštěl do přibarvování pravdy a přílišného „přehrávání“, jako v závěrečné Pohádce o Raškovi, která už se mi moc nelíbila. Přesto je ale Výstup na Eiger velmi zajímavý.